Když se řekne komorní drama ze zemědělského prostředí, vyvolá to spíše povytažené obočí než velká očekávání. Zvlášť, když jde o režijní debut neznámé francouzské režisérky Louise Courvoisier, do něhož navíc obsadila své známé a další neherce z rodného kraje Jura kdesi na východě Francie. Jenže pokud si k tomu připočtete loňské ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes a nadšené ohlasy z MFFKV, rázem to začne být mnohem zajímavější. A já se vás teď pokusím nalákat k návštěvě kina i touto recenzí. Protože Ty krávo! si vaši pozornost rozhodně zaslouží. Přináší totiž něco, co byste do něj na první pohled neřekli. Nečekaně vyzrálý příběh o nevyzrálých mladých lidech, se kterými se život nemazlí.

Totone je klasický mladý floutek, co si raději užívá života s kamarády po vesnických zábavách, než aby pomáhal otci na rodinné farmě. Jeho svět představují motorky, slečny a hlavně chlast. Hodně chlastu. Bezstarostný život ovšem zničehonic skončí, když ho tragická událost postaví do role živitele rodiny. Musí se přitom postarat nejen o sobe, ale také o svou malou sestru a o to, aby nepřišli o střechu nad hlavou. A aby měli co jíst. Jenže jak na to všechno sehnat peníze? Rozprodat skromný rodinný majetek příliš nepomůže, takže nezbývá než jít do práce. Což se ovšem ukáže být poměrně velkou výzvou, se kterou se Totone bude muset doslova poprat. A vy už určitě tušíte, že to nebude mít vůbec jednoduché.

Už na první pohled je na filmu vidět, jak šťastnou ruku měla režisérka při volbě ústředního protagonisty. Clément Favreau doposud žádné předchozí zkušenosti s filmem neměl, ale problémového mladíka a zároveň velkého sympaťáka zvládl zahrát s naprostým přehledem. Jeho role je o to uvěřitelnější, když si člověk uvědomí, že za jeho hereckým projevem nejsou léta strávená v hereckých školách, ani předchozí zkušenosti s natáčením. Jeho výkony před kamerou jsou nenuceně autentické, tak jak byste si představovali, že budete v jeho situaci reagovat vy. Mírně vykuleně, mírně přidrzle, mírně neotesaně, ale pokaždé naprosto živelně. Favreau svou roli pochopil beze zbytku, nesnaží se za každou cenu hrát, spíš spoléhá sám na sebe (a na scénář, který mu výrazně pomáhá), přičemž v jednotlivých scénách doslova kraluje tím minimalistickým způsobem, jak to dokážou jenom neherci.

Je to ovšem zároveň ten typ hrdiny, jenž nedokáže ze dne na den přepnout z nesympatického flákače na sympatického dříče jenom proto, že to po něm vyžaduje společnost. Navzdory tragickým událostem zůstává Totone i nadále stejně zpovykaným puberťákem jako doposud a jeho cesta k něčemu komplexnějšímu je spíše letmo naznačena, než aby k takové proměně skutečně došlo. Na tom si Louise Courvoisier z pozice spoluautorky scénáře dává velmi záležet. Nikam nespěchá, neuchyluje se k málo pravděpodobným dějovým zvratům, spíše nechává úvodní konstelaci hrdinů, aby sama vyplynula do přirozeného příběhového oblouku. Totone i ostatní hrdinové díky této péči zůstávají při zemi bez toho, aniž by ztratili potřebnou autenticitu.

Jak z děje samotného, tak i z jednotlivých scén přitom čiší snaha režisérky vyseknout poklonu jak rodnému kraji, proslavenému tradiční výrobou sýru Comté, tak tvrdě pracujícím lidem, bojujícím s nekonečnou každodenní dřinou o trochu toho lidského štěstí. Zároveň se ale Courvoisier pečlivě vyhýbá jakékoli účelové melodramatičnosti a prvoplánovému zvelebování rurálního prostředí. Film stojí pevně nohama na zemi, opřený o strohá fakta. K nim patří i skutečnost, že život se s člověkem nijak zvlášť nemazlí a každý musí dělat, co může, aby ho boží mlýny nesemlely zaživa. Totone tak postupně prochází prozřením, že nic nedostane zadarmo a když si nedá pozor, ztratí i to málo, co se mu v životě podařilo nalézt. Protože lidé jako on většinou druhé šance nedostávají.

Platí to především o jeho vztahu s mladou farmářkou Marie-Lisou (příjemně přímočará Maïwene Barthelemy, v civilním životě studentka zemědělské školy), jejíž náklonnosti Totone zpočátku zneužívá na trnité cestě k lepším zítřkům. Jejich cíleně neromantický vztah dokládá ochotu režisérky vzdát se jakékoli snahy zalíbit se publiku navoněným (a třeba i očekávaným) klišé – místo toho neváhá vpálit těm dvěma do dialogu zmínku o tom, že slečna tam dole smrdí po kravách. Jsou to právě tyto momenty, kdy si uvědomíte, že navzdory absenci výraznějších dramatických hloubek a určitým limitům v hereckých projevech všech zúčastněných je to právě tato nesnesitelná lehkost bytí, s jejíž pomocí Louise Courvoisier dokázala okouzlit soutěžní publikum. A pokud jí dáte šanci, pevně věřím, že okouzlí i u vás.