Po úspěšném uvedení na letošním Berlinale, které vyneslo režisérce Malgorzatě Szumowské Stříbrného medvěda, měli už několikrát možnost drsnou polskou satiru vidět i čeští diváci. Už pár dní je Tvář i běžně v kinech, takže stojí za to, si ji trochu rozebrat. Jedná se vážně o tak skvělé dílo, jak se nás festivalový marketing snaží přesvědčit?

Sledujeme dělníka Jacka, fanouška metalu a personu non gratu v jedné zaměnitelné polské vesnici. Tamní osazenstvo totiž nevidí rádo alternativní pohledy na život a ani cíle, které přesahují hranice rodné vesnice. Přesto se Jackovi daří i v obklopení (převážně) nepřejících příbuzných poklidně žít, pomáhá se stavbou ambiciózní sochy Ježíše a zamiluje se do místní divošky. Částečná idylka však skončí ve chvíli, kdy vinou nehody přijde o většinu obličeje a kvůli novému zjevu se ocitá na okraji společnosti. Zajímá vás, co se bude dít dál, že?

Průběh však až příliš kopíruje očekávání. Nejprve divákovi zhruba půlhodinová expozice představí hrdinu a jeho okolí, během čehož se ale pohříchu nedočkáme ničeho překvapivého; ničeho, co by každého z nás nenapadlo při letmém zamyšlení nad středoevropským maloměšťáctvím. Stejně tak i mediální zájem a reakce Jackova okolí po nehodě se ubírají zcela očekávanými směry, jež navíc nejsou tak vyhrocené, jak by být mohly. Zpracování tématu tedy považuji za obsahově příliš rutinní, jakkoli byl potenciál látky mnohem drsnější.

Oceňovaná a bezesporu talentovaná Szumowska pokračuje v trendu, který nastavila už svými předchozími filmy, naposledy tři roky starým Tělem. Skrze postavy ztělesňující určité stereotypy ukazuje na společenské problémy soudobého Polska. Není pochyb o tom, že její kritika stavby sochy Ježíše (částečně se zakládající na skutečné události) a církevních postupů obecně, vidlácké omezenosti i reálné povrchnosti zdánlivě nespoutaných duší má velkou vnitřní sílu a hloubku. Tu se však nepodařilo převtělit do příběhu, jenž by fungoval i sám o sobě a dodal tak myšlenkám potřebný prostor k projevení.

Namísto toho sledujeme množství témat vyjádřené poměrně tradičními cestami, které dostatečně neosvěží ani povedený soundtrack a místy podmanivý vizuál. Netroufl bych si říci, že Tvář je špatná, ovšem všechny zásadní teze modeluje z příliš jednoduchých a prvoplánových materiálů. Skutečně sžíravá společenská kritika by dnes ale měla přidat něco navíc.