Před pár lety koloval po internetu kreslený vtip o tom, jak vznikají animované filmy. Na jedné straně byli Pixaři a jejich tehdy zdánlivě nekončená studnice nápadů, na druhé ostatní studia, která točila filmy s mluvícími zvířátky. Časy se změnily, ale jak říká Snake Plissken „čím víc se časy mění, tím víc zůstávají stejný“.

Turbo: FOTOGALERIE

Turbo totiž do kategorie „je to barevné a jsou tam zvířátka“ beze zbytku zapadá. Už dlouho tu nebyl animák, který by působil tak dokonale mdle a zbytečně. Tvůrci jako kdyby se prostě nesnažili a spolehli se na to, že děti si tu návštěvu kina vybulí a pak se během té hodiny a půl budou bavit, protože na plátně jsou srandovní hlemýždi závodící s auty. A tím to končí. Není tu jediná věc navíc. Pokud v Hollywoodu existuje příručka „Jak natočit animák a moc se nenadřít“, nejspíš jeli tvůrci přesně podle ní.

Turbo je klasický příběh o velkém snílkovi se snem tak obrovským, že ho všichni okolo nenávidí. A vy se tomu moc divit nebudete, protože tenhle šnek je víceméně kretén a není snadné mu fandit, když kvůli tomu, že chce být závodníkem, víceméně likviduje snahu všech okolo žít normální šnečí život. No a pak jedeme podle klasického mustru – šnek si jde za svým snem, najde kamarády, kteří ho podpoří, do té doby nevěřící brácha mu začne krýt záda a dopadne to dobře. To samé se dá říct i o jeho tlustém páníčkovi z rychlého občerstvení, jenž touží být manažerem šnečích závodů (jako fakt nešlo vymyslet něco trošku smysluplnějšího?)

Jo, vypadá to hezky, závodní scény jsou docela fajn a napínavé a děti v kině na konci tleskaly, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že v případě Turba se opravdu nikdo nesnažil natočit film, který by se čímkoliv lišil od snesitelného průměru. Je tam všechno, co by tam být mělo. Ale nic víc. A čím víc se film blížil k závěrečným titulkům, tím víc jsem měl dojem, že tahle hra na jistotu je otravnější a otravnější. Jsou horší filmy, o tom žádná, ale krom solidní technické stránky vlastně nevidím jediný důvod, proč bych měl někoho na Turba posílat do kina.