Takzvaná Berlínská škola roznáší poslední více než dekádu německému filmu slávu a úspěchy po festivalech. Jejím nejvýraznějším zástupcem je Christian Petzold, který se od svých méně známých kolegů přece jen trochu odlišuje. Na rozdíl od jejich minimalismu si Petzold rád pohrává s žánry a přesně takový mix zkouší i v závěru své trilogie zaměřující se na téma identity. Barbara i Fénix odlišnými způsoby ukázali špičku současné evropské tvorby; o to víc zamrzí, že nejambicióznější Tranzit na ně kvalitou nestačí.

V centru dění je Franz Rogowski, výrazový herec, kterého od konce října budete moci vidět hned ve dvou filmech - vedle Tranzitu i v nedávno recenzované Lásce mezi regály. Zde ztvárňuje postavu Georga, chytrého, ale duševně nevýrazného jedince, jenž se snaží přežít v nelehké době. Ta je těžce uchopitelná nejen pro zobrazené charaktery, ale i pro diváka. Příběh se totiž odehrává v nacisty okupované Francii - a v současnosti.

Petzold se nebojí historického zmatku, kterým dává najevo nadčasovost popisovaných fenoménů - zbabělost a neschopnost postavit se za vlastní hodnoty byly k vidění za druhé světové války i dnes. Georg tedy spřádá plány na útěk ze země v nezáviděníhodné situaci a během své cesty potkává řadu zvláštních postav, mezi nimiž se jako nejvýraznější ukazuje čarovně krásná femme fatale v podání Pauly Beer.

Divák se ocitá in medias res a Petzold dávkuje informace velmi úsporně. Vzhledem k množství nakousnutých témat by jejich větší přehlednost rozhodně neuškodila, ovšem zmatený a často nedotahovaný obraz světa vytváří mezi divákem a děním na plátně takovou vzdálenost, že emočně proniknout k postavám je téměř nemožné. Namísto hlubšího prožitku tak zůstává jen intelektuální hra na to, do jak velkého bizáru dokáže Petzold dění dotáhnout. Což pro většinu diváků není úplně zkousnutelný přístup.

Znáte takové ty malé velké filmy, které jsou na první pohled nenápadné, ale při bližším prozkoumání skrývají hodně mouder? Tak Tranzit je přesným opakem; jakožto velký malý film má olbřímí ambice, v nichž chce nadčasově uchopit hrůzy války, migrace, opouštění, vztahů, mezilidských závislostí, statečnosti a především osobní identity. V naplnění gargantuovského úkolu však zůstává na půli cesty, neboť o mnohém nakonec téměř nic neřekne. A to je škoda.