Němec Thomas Stuber se zatím uvedl jen slušně přijatým dramatem Herbert, do budoucna bychom s ním však měli počítat. Jeho novinka Láska mezi regály soutěžila na letošním Berlinale a v říjnu se dostane i do českých kin. Jedná se tak o dalšího zástupce německo-rakouského rozmachu, který v posledních letech sledujeme.

Přestože je v českém distribučním názvu vždy fungující slovo láska, v originálu chybí a divák brzy zjistí proč. Spíše než o melodrama z neobvyklého prostředí se totiž jedná o citlivou studii postav v kulisách, které sice známe, ale většina z nás do nich pořádně nevidí. Nejde tedy pouze o milostné vztahy, nýbrž i o (ne)naplňování životných snů, hodnotu přátelství, hledání dostatečně pevného režimu, závislostech a podobně. A občas i s trochou citlivého lehkého humoru.

Dění sledujeme z pohledu zamlklého Christiana, jehož minulost zjevně není bez poskvrnky. Začne pracovat ve skladu a upne se k získání licence na řízení vysokozdvižného vozíku. Zní to banálně, ovšem v určitých životních etapách i takovýto cíl může být velkou věcí. Christian poznává zkušeného šéfa Bruna a především sympatickou, ačkoli zjevně nešťastnou Marion.  Ve vzduchu tak visí mnohem víc než „pouze“ romance s kulisami konzumu. Upoceně zádumčivý Franz Rogowski do role tajemného nemluvy náramně sedí, stejně jako Sandra Hüller. Tu si asi pamatujete z předloňského Toniho Erdmanna a i s aktuální postavou neprvoplánové kokety z oddělení cukrovinek se popasovala se ctí.

Ačkoli základní premisa do značné míry připomíná třeba loňskou maďarskou pecku O těle a duši, Láska mezi regály má výraznější sociální záběr a neupíná se pouze k melodramatické lince. Je však také o poznání pomalejší a především rozjezd je pořádně zdlouhavý. Oplývá však i určitou poetikou, jelikož jak často vidíte záběry opuštěných uliček hypermarketu společně s podkresem klasické hudby? Stuberovi se daří najít estetické pohledy i tam, kde to na první dobrou nevidíme, čímž jinak veskrze standardní sociální drama posouvá výš. A přestože si stěžuju na stopáž, tak musím poslední půlhodinu vyzdvihnout, jelikož se daří utažení šroubů ve směrech, kde to člověk nečeká. Výsledkem je proto kvalitní a podnětný festivalový film – a občas bychom si v kině měli dát i právě takový kousek.