Více než čtyři léta uplynula od chvíle, kdy jsme u nás poprvé psali o spolupráci Toma Hardyho a Garetha Evanse. Vzhledem k tomu, že Hardy tehdy stále platil za solidní hvězdu a Evans přinesl jedny z největších akčních pecek minulé dekády, bylo těšení na místě. Jenže pak přišly odklady. Totální rozklad se objevoval v jednom žebříčku nejočekávanějších filmů roku za druhým, až snímek Havoc nakonec spatřil světlo světa až letos. První reakce slibovaly akční nálož, ovšem víme, jak to s těmito reakcemi dopadá. I tentokrát se totiž roky budovaný hype nepodařilo obrátit ve spokojenost. A těch důvodů je překvapivě hodně.

Revoluční scenáristické počiny od výplachových akčňáků asi nikdo nečeká. Proto prostince načrtnutý děj sledující protřelého detektiva, který se musí vypořádat s vlastními démony, a zároveň vysvobodit synáčka vlivného politika ze spárů zločineckého podsvětí, nikoho moc neděsil. Hardy si ostatně s mručícími polohrdiny docela rozumí a k uspokojení akce chtivých fanoušků není potřeba hutná dialogovka, pokud se můžou opájet sevřenou a nápaditou akcí. I jednoduchý příběh by ovšem měl následovat základní poučky scenáristických učebnic, jinak z toho může vylézt průšvih, který zavání hořkým zklamáním.

Totální rozklad: FOTOGALERIE

A právě v tom tkví nejzásadnější potíž Totálního rozkladu. I ta nejlépe vypadající akce by totiž měla vycházet z postav a jejich srozumitelné motivace. Proč sledovat vizuálně opojnou bitku, když je mi jedno, jak vlastně dopadne? Kombinace alespoň základně propracovaných postav s podmanivou akcí dělá fláky, které přežívají. Evansův počin ovšem v načrtávání zábavných a srozumitelných charakterů zcela selhává. Snaha o vybudování alespoň marginálního příběhu totiž zůstává bez účinku a po scenáristické stránce tak film působí překombinovaně a zcela vyprázdněně.

Ať už mluvíme o postavách či jejich zásazích do děje, nikdy se nedostavuje pocit, že by na čemkoliv z toho záleželo. Charaktery se ve scénách objevují prakticky náhodně, jejich motivace jsou těžko srozumitelné a mnohé ze zdánlivě zásadních figur působí pouze jako macguffiny s lidskou tváří. Pokud už se navíc objeví emocionálně vypjaté scény, jsou uzavřeny bez jakéhokoliv dopadu na děj či protagonisty a zavře se nad nimi voda. Těžko soudit, jde-li o zásah studia či špatný scénář. Jako divákovi mi to hlavně může být jedno. 

Totéž lze říci i o Hardyho detektivovi, jehož jméno jsem úspěšně zapomněl. Jeho polda je prost jakéhokoliv pozadí a dějové odbočky směřující k jeho dceři či rodině působí spíše jako vynucený zásah přetáček než jako kompaktní součást filmu. Proč by nám tak na něm mělo záležet ve chvíli, kdy se ocitáme v působivé akční sekvenci? Evans sice dále zůstává pevný v řemesle, v němž před lety prorazil jako bezmála vizionářský tvůrce. Havoc se může opřít o vypiplané bitky, v nichž najdeme všechny oblíbené trademarky. Jedna kulka je málo, každý mrtvý v sobě musí mít minimálně zásobník a sekáček k tomu. Hektolitry krve cákají z každého údu, okolí hrdinů je vždy rozmetáno na cucky a zásadně platí pravidlo, že čím blíže postavy k sobě jsou, tím méně se do sebe trefují. Jenže znovu opakuji - proč bych měl být zainvestovaný do poměrně vkusné akce, když mi vůbec nezáleží na tom, jak dopadne?

Scénář na sebe vrší další a další záporáky a prachbídné motivace, aby bylo do koho střílet. Prakticky žádná z postav ale na diváka nepůsobí jinak než jako terč na střelnici. Snaha o polidštění charakteru šeptajícího Foresta Whitakera vyznívá zcela do ztracena, jeho motivace je ovšem oproti ostatním záporákům alespoň maličko srozumitelná. Kvůli naprosté odcizenosti prakticky všech postav ale snímek selhává v tom naprosto zásadním - nebaví a je nudný. 

Pokud bychom všechno z toho pominuli, Totální rozklad pořád mohl něčím zapůsobit. V jádru jde totiž samozřejmě o výplachový biják, který měl poskytnout nekompromisní, nápaditou a dobře vypadající akci. Divákovi je však již v úvodních minutách vpálena do sítnic nechutná CGI scéna, v níž se nahání cajti s kamionem. Pokusy o přehnanou stylizaci se naprosto míjí účinkem, neboť jakákoliv atmosféra se zcela ztrácí v odpudivém vizuálu. Úkrok k zemitějším bitkám v klubu a finální chajdě tak dělá radost a jsou to právě tyto sekvence, kdy je snímek nejsilnější.

Přehrajte si trailer Akce je totiž nakonec poměrně dost a objevují se v ní atributy, pro které si Evanse akční fandové zamilovali. Dobrých nápadů je tu spousta a přepálený přístup, který nekompromisně tepe do postav i diváka, je místy velmi zábavný. Evans dobře pracuje s prostředím okolo postav a nechává je se rasit poměrně nápaditě. Frenetické prostřihy se střídají se zpomalovačkami, které dávají vzpomenout například na pecky od Johna Woo. Zmiňovaná generičnost postav ale nikdy nedovolí se nechat touto krví natřískanou šarádou zcela pohltit. Místy se navíc stříhá až příliš a o místo se hlásí nepřehlednost.  

Evans tak po letech čekání nadělil přinejlepším průměrný akční flák, který může zaujmout pár dobrými nápady, ovšem v kontextu mnohaletého čekání a autorovy předchozí tvorby jde stále o velké zklamání.