Když Warneři před dvěma lety poslali do kin první To, děly se velké věci. Diváci celosvětově brali kina útokem a kritici (včetně Rimsyho) nešetřili chválou. Výsledkem byl překvapivý hit, který se stal komerčně nejúspěšnějším hororem všech dob. A kdo měl načtenou Kingovu předlohu, dobře věděl, že nás pokračování nemine. Celý příběh má totiž dvě časové roviny, přičemž v prvním filmu jsme dostali jen tu první, která se věnuje dětství hlavních hrdinů a jejich prvnímu střetu s tančícím klaunem Pennywisem. Nyní se ztělesnění největších lidských hrůz a děsů vrací, aby se po 27 letech vypořádalo s dospělými hrdiny.

Kouzlo prvního filmu spočívalo v konfrontaci dětského světa s hrůzou, která dřímá v každém z nás a bere na sebe nejrůznější podobu. Šlo přitom o maximálně úspěšné vytěžení románové zápletky, která si přímo říkala o filmové zpracování. Bill Skarsgård jako Pennywise přitom představoval jeden z nosných pilířů celého filmu a jeho zlověstný úsměv se okamžitě zapsal mezi ikonické momenty hororové historie. Současně s tím se ale tvůrci rozhodli přimíchat do příběhu novou ingredienci, jíž v Kingově románu nenajdete – humor. Vtipkování dětských hrdinů tak dodalo filmu další vděčnou rovinu, na kterou diváci slyšeli, byť skalním příznivcům románové klasiky mohla do značné míry připadat nemístná.

To Kapitola 2: FOTOGALERIE

Nebudeme si nic nalhávat, očekávání od Kapitoly 2 byla veliká. Možná až příliš. Režisér jedničky Andy Muschietti (Mama) měl za úkol tato očekávání naplnit a k tomu nejen dvojnásobný rozpočet, ale rovněž několik hereckých hvězd (James McAvoy, Jessica Chastain, Bill Hader), které měly nahradit skvěle fungující chemii dětských představitelů. Ti už pochopitelně nedostali tolik prostoru jako v jedničce a s tím přichází jistá nesnáz, kterou se celému filmu nepodařilo úspěšně překonat. Vnímat hrůzu dětských představitelů je totiž daleko snazší než uvěřit pocitům dospělých lidí, kteří jsou konfrontovaní se stejnými projevy zla. Tento deficit bohužel nezvládá dorovnat ani bezchybný casting, který se dětských charakterů přesně drží v jejich fyzickém i psychickém projevu.

Další obtíž, s níž se Muschietti musel vypořádat, byla skladba příběhu dospělých hrdinů. Knižní předloha si mohla dovolit paralelní proplétání dvou časových rovin, což však u rozpůleného filmového zpracování nepřicházelo v úvahu. A jelikož děj vyžadoval, aby si každý člen Klubu smolařů prošel svým vlastním očistcem, musel scénárista Gary Dauberman (hororový rutinér ze stáje Jamese Wana) přistoupit k repetitivnímu přepínání mezi hlavními hrdiny. Výsledek? Na jedné straně částečně utrpěla dramaturgická výstavba napětí a na druhé nabobtnala stopáž, která se vyšplhala až na strašidelných 165 minut.

Přehrajte si trailer A aby byl výčet úskalí druhé kapitoly úplný, je potřeba si přiznat, že byl klaun Pennywise celému světu důkladně představen v jedničce, čímž odpadlo i postupné odhalování tajemství, jímž byl zpočátku opředen. Druhá hororová partie z městečka Derry tak od začátku hraje s odkrytými kartami, což snižuje napětí na nižší stupeň, než by bylo u nervy drásajícího hororu vhodné. Dvojnásobný rozpočet k tomu sice přidává dvojnásobné množství trikových scén, v tomto případě ale platí okřídlené rčení, že méně někdy znamená více. Design jednotlivých Pennywisových vtělení je sice proměnlivý, avšak ne vždy tak strašidelný, jak by měl být.

Druhá kapitola tak trpí mnoha neduhy, jimiž může pokračování trpět - ovšem ne vždy je to vina Muschiettiho. Zfilmování mnohavrstevnaté předlohy bylo po odvyprávění dětské časové linie velmi těžkým úkolem. A je nutné uznat, že si s tím argentinský režisér v rámci možností poradil výborně. Dospělí představitelé Klubu smolařů jsou do jednoho skvělí a ztvárnili své dětské předchůdce s naprostou přirozeností (obzvlášť James Ransone v roli Eddieho předvádí skvělou paletu až obsesivně podmanivých projevů a Bill Hader je jako věčně rýpavý Richie také skvělý). Veškeré motivy, jež příběhová složka využívá pro budování motivace všech představitelů, pak fungují s nenucenou civilností a zasahují diváka pokaždé někde jinde.

Výsledný dojem je tak nakonec mnohem konzistentnější, než si po předchozích odstavcích asi myslíte. Fanoušci předlohy možná nepřenesou přes srdce některé změny, k nimž Muschietti přistoupil. Na druhou stranu je však na filmu vidět, že ke Kingově románu hledí s náležitým respektem a spoustu věcí, které se nevešly do scénáře, nahrazuje alespoň odkazy v jednotlivých záběrech. Dobrý dojem z filmu pak podtrhuje i hudba Benjamina Wallfische, který se po vlažném Hellboyovi vrací k výraznějším motivům, které předvedl už v jedničce. Ve finále to tedy nedopadlo zas tak špatně!