Argentinský režisér vynikajících Divokých historek Damián Szifrón nás o svém talentu přesvědčil už deset let zpátky, zhruba tak dlouho ale zároveň trvalo, než jsme se od něj dočkali nového filmu. Nakonec se jím stal jeho anglicky mluvený debut To Catch a Killer se Shailene Woodley a Benem Mendelsohnem, který se žánrově na první pohled tváří jako temná krimi jdoucí ve šlépějích Sedm a Mlčení jehňátek, jenom aby postupem času odhalil své pravé záměry, jež jsou ve skutečnosti ještě depresivnější a mrazivější než vrah sám.

Snímek, který se už nějakou dobu nachází na PVOD platformách, začíná stylově na Silvestra, kdy v podstatě vrcholí svátky konzumu. Všudypřítomné oslavy v centru Baltimoru náhle přeruší několik přesně mířených střel zakrytých výbuchy ohňostroje a mladá empatická policistka Eleanor (Woodley) tak po zachycení kódu ohlašujícího aktivního střelce vyráží na místo činu. Neznámý útočník nakonec zabil desítky lidí a my se s Eleanor ocitáme uprostřed chaotické, přesto však perfektně nasnímané sekvence, kdy se nejdřív pomocí laserů zjišťuje, odkud střelba vyšla, a poté, co na místě proběhne ještě nečekaná exploze a začínají se evakuovat civilisté, předvede mladá policistka i něco málo ze svého pohotového úsudku, čímž si vyslouží místo na případu.

Krátce na to se seznamujeme ještě s agenty FBI McKenziem (Jovan Adepo) a hlavním vyšetřovatelem Lammarkem (Mendelsohn), kteří společně vytvoří ústřední trojici, převážně však dvojici protagonistů, která se snaží nebezpečného vraha najít dřív, než svůj masakr zopakuje, zatímco přitom čelí spoustě byrokracie i politickému tlaku. Co je však nutné říct, že ačkoliv je snímek v mnoha ohledech tradiční procedurální kriminálkou, svým obsahem je mnohem víc tvrdou kritikou mnoha společenských trendů, které v současnosti hýbou Amerikou. Vlastně bych se nebál napsat, že díky kritickému pohledu Szifróna na různé problémy, masovými střelbami počínaje, přes špatně vyhodnocené policejní zásahy, rasismus, konzumerismus, sociální rozdíly, zhoršující se duševní zdraví napříč všemi vrstvami společnosti, až k regionální politice, je vlastně To Catch a Killer sžíravou výpovědí o systému, který sériové vrahy doslova sám plodí. A přesně v tom tkví ten háček.

Coby kriminálka totiž není Szifrónova novinka nic zas až tak převratného. Je to lehce nadprůměrná vyšetřovačka s trojicí sympatických detektivů podávajících skvělé výkony a záporákem, jehož dovednost se zbraněmi budí strach. Navrch bych ještě přidal působivou řemeslnou stránku s několika záběry, které z hlavy hned tak nevyženete. Zároveň to však nikdy není tak důsledně odvyprávěný příběh, jako to v tomhle žánru již několikrát předvedl přeborník David Fincher, ale třeba i Denis Villeneuve. To Catch a Killer má samozřejmě plno styčných ploch s výše zmíněnými milníky žánru (jako je například hlavní hrdinka připomínající Starlingovou), jenže Szifrónův scénář zkrátka nikdy neklade až tak důraz na to, kdo je vrah, ale spíš, jak jeho činy rezonují v ostatních, a jak snahy o jeho dopadení mohou někdy způsobit více škod než užitku. Jinými slovy nejde se tady ani tolik do hloubky samotného případu, ale zato se precizně rozvíjí všechno to kolem. Naštěstí je to právě ten ostrý přesah, v němž film často exceluje.

Jestli se totiž musí tomuto režisérovi a scenáristovi v jedné osobě něco nechat, tak je to jakási jeho neochota, možná dokonce rovnou odmítání dělat jakékoli kompromisy. Je to očividné v mnoha scénách, kdy by se pro citlivější americké publikum uhýbalo kamerou, nebo by se některé záběry nikdy do finálního střihu nedostaly, jelikož ukazují věci, které prostě část společnosti nerada vidí. Řeč je o početných obětech masových střeleb, jsou tam i jedna nebo dvě explicitní sebevraždy, zdrcení blízcí i policisté. Jsou tam ale i nenápadnější prvky, ať už je to naznačené sebepoškozování, obrázky jatek, hory odpadu, bída vs. luxus, rasistické narážky z úst policistů, lehký sexismus na pracovišti, či otec kupující v pozadí pušku sotva desetiletému klukovi. Žádný záběr zkrátka není náhodný a vše je součástí jakési mozaiky, jež sice nevede k vypátrání vraha, nýbrž k předání pointy. A to že se tohle všechno bude opakovat pořád dokola, protože to není otázka jednoho narušeného jedince, ale něčeho daleko dlouhodobějšího a systematičtějšího, co je rozbité.

Abych to ještě zjednodušil, jakmile se nad tímhle záměrně syrovým snímkem zastavíte a začnete o něm přemýšlet v širších souvislostech, je to neuvěřitelně depresivní podívaná. A to i proto, že je většina zdejších postav bolestivě lidských, což víme i proto, že s nimi strávíme nemalé množství času, i když bychom přitom nemuseli. Právě v tom se skrývá síla tohoto filmu. V těch lidských detailech a snaze vše zasadit do kontextu. Není to bohužel bezchybné. Dojem mi kazily vyloženě slabé hudební motivy, příliš doslovný konec a místy nesoustředěná režie. Szifrón má talent, ano, pořád se pro něj ale jednalo do velké míry o nové neprobádané území a chvílemi to bylo znát. Navíc mám pocit, že kdyby místo filmu vznikla minisérie nebo seriál po vzoru Mindhuntera, The Wire či Město patří nám, mohlo by to v té kritice být ještě o fous důslednější.

Přehrajte si trailer Ačkoliv jsem tedy k filmu přicházel s trochu odlišnými očekáváními, nakonec ve mně zanechal možná víc, než na co jsem byl sám připraven. Při všech těch srovnáních s jinými snímky je nutno říct, že je To Catch a Killer o řád slabší, pořád se však jedná o výraznou autorskou vizi, která je řemeslně precizní, disponuje silnými hereckými výkony (Ralph Ineson na malém prostoru famózní), nabízí spoustu nečekaných řešení a vyústění, a která – i když vám třeba nesedne – ve vás přesto něco zanechá. Jsem strašně zvědavý, s čím tento tvůrce přijde příště. Jenom doufám, že na to nebudeme muset čekat dalších deset let.