John Krasinski před lety vystoupil ze své škatulky Jima z Kanclu a předvedl, že mu jde pěkně od ruky i jiný druh filmařiny. Fandům hororového žánru totiž nadělil příjemné překvápko, kterým bylo první Tiché místo. Kvalitní řemeslo postavené na jednoduchém, leč funkčním konceptu práce s tichem uspělo u diváků i kritiků, a Paramount se tak mohl radovat. Do rukou se totiž studiu dostal klenot v podobě potenciálné velmi výdělečné série, na kterou se bude chodit. Rázem se tak odklepl druhý díl, který přicmrndl divákům prakticky totéž, jen se přihodilo pár postav. A aby série žila, přichází samozřejmě i prequel, který se vrací na počátek apokalypsy.

V něm sledujeme Sam s tváří oscarové herečky Lupity Nyong'o, nadějnou básnířku, která však pro své onemocnění tráví svůj život v hospicu, který nesnáší. Rozjasnit den jí má návštěva centra New Yorku, kde to jediné, po čem touží, je dát si kus své oblíbené pizzy. Její smělé plány nicméně naruší drobná nepříjemnost, když na Zem začnou z nebes dopadat agresivní ufoni, kteří každé hlasitější škobrtnutí bez milosti trestají rozšmelcováním daného nebožáka. Nezbývá než se schovat, nevydat ani hlásku a čekat, až přijde záchrana. Nebo vyrazit na pizzu.

Sympatický úvod ničím nenaznačuje, že se za chvíli ocitneme v katastroficky zpustošeném New Yorku. Naopak se zdá, že sledujeme klasickou festivalovku, jež by z fleku mohla usilovat o výhru v Hlavní soutěži ve Varech. Hlavní hrdinka se pere s náročným údělem, je naštvaná na celý svět, nikdo ji nechápe a její motivace působí dostatečně zajímavě na to, aby se o ní divák mohl později zaníceně bát. Lupita hraje jako o život a v každé své scéně potvrzuje, že je skvělou umělkyní, která si zaslouží další zlaté plešouny. Zvlášť její vyděšeně nevěřícné výrazy ve chvíli, kdy z nebe začínají na nebohé občany padat příšery, zaslouží chválu a obdiv. Tahle hrdinka má co říct, jásal jsem v duchu, když se na poměry hororů nevšední postava ocitla uprostřed konce světa. Jenže pak se to začalo celé rozpadat.

Samotné vyobrazení onoho prvního dne, kdy na Zemi zaútočili mimozemšťané, je působivé. Režisér Michael Sarnoski si rozumí s akčními sekvencemi a přináší zručně zrežírované scenérie, které v divákovi probouzí onen apokalyptický vibe, který obdivujeme u filmů jako Válka světů nebo Cloverfield. Mám slabost pro tyhle filmové chvíle, kdy je svět na lopatkách, armáda zmateně bloumá v ulicích a lidstvo prohrává. Přeživší ale velmi rychle zjistí, že jejich život závisí na tom, jak moc budou potichu. A v tu chvíli se dostavil onen neodbytný pocit, který mě doprovázel po zbytek celého filmu - tohle je opravdu všechno? Vážně budeme třetí film za sebou naplňovat stejný koncept, kdy se oroseně vyděšení hrdinové budou plížit uličkami, dávat si prst před pusu, vzájemně se tišit, aby nakonec někdo z nich do něčeho vrazil? 

Nápad to byl původně fajn, ale vyčerpal se již v průběhu prvního filmu. Tento prequel tak bohužel naplňuje obavy, které okolo něj panovaly již od jeho oznámení. Celý koncept práce s tichem není absolutně nijak ozvláštněn či inovován. Sledujeme stále totéž, jen v jiném městě, s jinými hrdiny a ve větším měřítku. A mě to jako diváka dost štvalo. Akční scény zpočátku sice dobře pracují s napětím a gradací, ale tiché schovávání se před emzáky je tu opakováno do zblbnutí, až film spadá do čitelné a nepřekvapující nudy. O příšerách se nedozvíme nic nového, jakékoliv náznaky rozvíjení tématu či nově nastoleného řádu nejsou nijak dál rozpracovány. Dobře známý svět z prvních dvou filmů není absolutně nijak obohacen a snaha děsit diváky se stává repetitivní a unylou. 

Joseph Quinn, jehož bezpochyby čeká díky Stranger Things i nadcházející Fantastické čtyřce skvělá kariéra, se také snaží vydat ze sebe to nejlepší. Každá jeho scéna je prosycena upřímným strachem, který herec brilantně předvádí v každém gestu. Jenže to je vše, co můžeme o jeho postavě říci. Jeho motivace zůstává nejasná, k hlavní hrdince se připojuje prostě proto, aby byla ve filmu další postava, která se může schovávat před monstry a zachraňovat kočičku. Jeho opakující se vyděšený výraz tak po chvíli rovněž přestává bavit. Do příběhu je navíc postupně namísto akčního hororu vetkáváno ono drama, které přichází s hlavní postavou. A to také nefunguje.

Akční scény, kdy se utíká před příšeráky, jsou střídány patetickou snahou o vykřesání slziček a emocí. Linka opírající se o citlivé vzpomínání na rodinu je absolutně nefunkční, neboť o hrdinech toho nevíme dostatek, a tak s nimi nemůžeme nijak soucítit. Potenciálně jímavé scény, kdy spolu postavy vzpomínají, případně si bůhvíproč vyměňují světry, tak působí spíš groteskně a kombinace napětí a melodramatu absolutně nefunguje. Jistou jalovost scénáře pak potvrzuje i postava Djimona Honsou, jež je ve filmu hlavně proto, aby byl snímek nějak propojen s předcházejícími příspěvky do této série.

Přehrajte si trailer Velkou roli tam má ale skvělá kočička, která zdařila uzavírá triptych výborných herců. Ti se bojí uvěřitelně a odůvodněně, neboť úvodní scény jsou působivé. Jen škoda, že se bojí ve filmu, jehož téma je dávno vyčpělé a nepřekvapující. Tahle série už řekla vše, co mohla.