Na jedničku jsem se před třemi lety těšil a zklamán jsem nebyl. Díky velmi slušné filmařině pro mě na první zhlédnutí nebyly patrné všechny ty nelogičnosti, na nichž si internetoví hnidopichové později solidně smlsli. Vedle jednoduchého, ale funkčního poselství o rodičovském údělu jsem ocenil především práci s tichem, jež byla na hollywoodské poměry vcelku odvážná, nápaditá a velmi dobře sloužící konceptu. Suma sumárum – originálně vymyšlený a příjemně realizovaný survival horor, kterému jsem nemálo nedokonalostí bez problémů odpustil. Poskočme v čase o tři roky a podívejme se, kam dvojka tuhle slušnou výchozí pozici posunula.

Na začátku znovu uvidíme Johna Krasinskiho, a to navzdory tomu, že jeho postava v prvním díle moc dobře nedopadla. Sošný sympaťák však ve dvojce nestojí jen za režií a scénářem (stejně jako v jedničce), ale v prologu, jenž se vrací do prvního dne mimozemské invaze, si ho chvíli užijeme i na plátně. V téhle části je ještě nejmenší prostor pro scenáristické nedostatky, jelikož sledujeme vcelku rutinní mimozemskou invazi: Poklidné odpoledne se sportujícími dětmi se brzy zvrtne v panický útěk ulicemi, které pro čerstvě příchozí vesmírné jedlíky představují ideální hostinu. Úvodní čtvrthodinka nám tedy nic moc nového neřekne, ale nabídne pár slušných kamerových jízd a hezky zinscenovaného mimozemského násilí. Jenže pak už je to trochu horší.

Hlavní část druhého filmu totiž sleduje Emily Blunt, její neslyšící dceru Milicent Simmonds, nervózního syna Noaha Jupeho a robátko narozené ke konci jedničky. Okamžité pokračování v bodě, kde předchozí film skončil, je sice příjemným základem pro double feature, nenabízí však nikterak pozměněný či rozšířený svět. Výsledný příběh, během něhož se rodina vcelku nekoordinovaně rozdělí a řeší několik drobných epizod, působí šitý hodně horkou jehlou, a hlavně bez nápadu, co s tímhle fikčním světem podniknout dál. Setkání s vnitřně zlomeným sousedem Cillianem Murphym či Djimonem Hounsouem, jehož bezvýznamnost podtrhuje titulkové jméno „Muž na ostrově“, nevytváří vztahové napětí mezi postavami, a tím pádem ani napětí pro diváka.

Druhé Tiché místo samozřejmě vypadá velmi pěkně, a i díky tomu, že se pro mě jednalo o první návštěvu kina po osmi měsících, jsem docenil propracovaný sound design i pohlídané vizuální efekty. Ale na to, že rozpočet se oproti jedničce ztrojnásobil, přináší pramálo nového a často si vypomáhá předvídatelnými (ačkoli řemeslně povedenými) lekačkami. Nedostatek vztahů mezi postavami i rozšiřováním světa vynahrazuje větší množství akce a přece jen propracovanější záběrování, potěší i opětovně umírněná stopáž pod 100 minut.

Přehrajte si trailer Za zmínku stojí, že první Tiché místo se objevilo v kinech na jaře 2018. Dalších pár (kasovně velmi úspěšných) měsíců Krasinski tvrdil, že pokračování nebude, následně však otočil a koncem léta už začal sepisovat scénář. Nechci vidět kauzalitu za každou cenu tam, kde je možná jen korelace, ale pokračování opravdu působí jako narychlo spíchnutá dvojka, která nedostatek nápadů a nových cest k oslovení diváka vyvažuje větším množství akce a dalšími postavami; a bohužel ani to nedělá kdovíjak vydařeně.

Příběh je však stále alespoň průměrný a audiovizuál je na takové úrovni, že návštěvy kina po mnohaměsíčním suchu pravděpodobně litovat nebudete. Jen rozhodně nečekejte tak výrazný zážitek jako v případě jedničky, protože dvojka prostě nemá, co nového nabídnout. Jako vcelku chutný přídavek po hlavním chodu však tohle pokračování poslouží.