Sudety, těsně před koncem 2. světové války. Svět kolem se zmítá ve válečném šílenství, ale do dětského života malé obecné jednotřídky kdesi v zasněžených Krkonoších doléhá jen prostřednictvím starostí jejich rodičů. Protože dětský svět je něco velmi specifického. Něco, čemu dospěláci příliš nerozumí. Řídí se totiž vlastními pravidly, jejichž smysl může dospělým unikat – a velmi často také uniká. Skrze dětské pohledy je svět úplně jiné místo, než jak ho vidíme my, lidé stižení zletilostí a svazující odpovědností. A když na to přijde, jsou děti schopny navzdory všemu a všem udělat něco, co dospělým jednoduše vyrazí dech. Jako v případě Tiché pošty, nového českého filmu pro celou rodinu.

Příběhy z 2. světové války jsou většinou plné válečných hrůz a tragických osudů, protože temnější dobu byste v dějinách lidstva hledali jen obtížně (ačkoli se homo sapiens v tomto ohledu docela činí). Mohu vás ale ubezpečit, že Tichá pošta je úplně jiný příběh. Převážně milý, nonšalantně bezelstný, s lehkou dávkou dětské romantiky, jak už to v příbězích pro celou rodinu bývá. Ale nenechte se mýlit. Zároveň se nebojí pracovat s dobovými tématy a historickými traumaty, aniž by je ovšem jakkoli hodnotil nebo řešil. Prostě si je bere jako rekvizity té doby. A dělá to velmi vděčným způsobem.

Dobrodružných hraných filmů pro mladší publikum (rozuměj „pro celou rodinu“) je v tuzemské tvorbě relativně poskrovnu, proto je dobře, že si Tichá pošta nakonec našla cestu na stříbrné plátno. Zápletka jak vystřižená z válečného dramatu plného přestřelek a válečného patosu se v zasněženém prostředí Krkonoš stává něčím úplně jiným – příběhem o síle dětského odhodlání a kamarádství, které překoná veškeré rozdíly. Národní, sociální i ryze mezilidské. Nečekejte ovšem žádný edukativní medailonek o tom, že dobří lidé byli i mezi Němci a na práskače jste mohli narazit jak v Říši, tak v Protektorátu. Že byli lidi kurvy (jak říkávala moje babička!) se bere tak nějak samo sebou, jako kdyby to byla ta nejsprostější pravda na celém světě. Což je fajn.

Režisér a spoluautor scénáře Ján Sebechlebský (Česká soda, ale i Ordinace v růžové zahradě) si sice neodpustil naprosto zbytečný úvodní komentář ve formě lehce otravného voiceoveru, jehož prostřednictvím vypravěčka zasazuje příběh do širších historických souvislostí, ale rychlý skok rovnou do děje to brzo vynahradí. Příběh se točí kolem dvou kamarádů, Jochena a Jíry, jejichž přátelství nerozdělila ani změna hranic Československé republiky po Mnichovské dohodě.

To, že se jeden z nich stal ze dne na den obyvatelem Třetí říše, zatímco druhý zůstal na české straně hraničního kopce, nemohlo klukům zabránit v tom, aby se navzdory zákonům a zákazům přestali vídat. Stačí přece vzít po škole lyže, nenápadně se vytratit za chalupu a už spolu brázdí zasněžené svahy Krkonoš. A právě při jednom takovém podniku spolu narazí na krvavou stopu, která je dovede až k Pierrovi, polomrtvému francouzskému pilotovi sestřelenému nad hřebenem Krkonoš. Co byste na jejich místě dělali vy?

Kouzlo Tiché pošty spočívá v tom, že je převážně o dětech a o jejich vnímání reality. Ne že by tady dospělí vůbec nebyli nebo měli nepodstatné role – právě naopak. Jenže mezi dospěláky se to jenom hemží skutečnými hrdiny filmu. Totiž dětmi. Pravda, časem jich přibude tolik, že se v nich přestanete orientovat a čepice a šály z nich udělají jednu velkou anonymní dětskou masu.

To ale nebrání tomu, abyste si film užili jako fajn dobrodružství, kde jednoduchá dětská logika vítězí nad prekérními situacemi, do nichž se děcka během cesty do vzdáleného špitálu společně s Pierrem dostanou. Vydatně jim v tom pomáhá zkušená ruka kameramana Martina Štrby (Hořící keř, Masaryk, Šarlatán – vše oceněno Českým lvem), jehož záběry jsou v potřebných chvílích krásně ukotvené, zatímco jiny dramaticky sledují (a prokreslují) chování postav.

Z dětských rolí je namístě pochválit zejména Theo Schaefera, jenž dostal nejvíc hereckého prostoru a využil ho na maximum. Jeho Jíra je ten správně zapálený kluk, co byste o něj občas nejraději přerazili lyžařskou hůlku (s nadsázkou!), na druhou stranu má srdce na talíři a jeho hlášky pobaví i těžce zkoušené rodiče (Judit Pecháček a Matěj Hádek). Ostatní dětští představitelé lavírují mezi přirozenou dětskou bezelstností a lehkou toporností, ale čert to vem, tady se nehraje o Oscara. Z dospělých je potřeba vyzdvihnout hlavního antagonistu Gollwitze, kapitána jednotky horských myslivců v podání Romana Poláčika, jenž je dětským hrdinům v patách. Jeho arogantně sebestředný projev je jednoznačně radost sledovat.

Tichá pošta: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer Co na druhou stranu zamrzí, to je lehce plochý výsledný dojem. Na to, kolik dramatických situací ve filmu je (nebo mohlo být), snímek mnohdy působí nevýrazně až matně. Částečně za to může poměrně dlouhá cesta plná mezizastávek, kde si dětští hrdinové zraněného Pierra předávají jako onu titulní tichou poštu. Každé předání je sice doprovázeno krátkým minipříběhem o nových dětech a všudypřítomných dospělých, z nichž ne každý fandí ukrývání válečných nepřátel, ovšem po čase se z toho stane rutina. Ve druhé polovině filmu navíc některé postavy propadnou chaosu a zdánlivě nesmyslně se vydají na individuální křížovou výpravu, což je škoda, protože při troše snahy se jejich zápletky daly víc dramaturgicky provázat se zbytkem děje.

Snímek také postrádá jakýkoli moment překvapení, a to jak po stránce příběhové, tak režijní. Vše je z filmařského hlediska podáváno klasicky až konzervativně, což není vyloženě negativum, jako spíš konstatování, jaký vypravěčský styl můžete od Tiché pošty čekat. Vždy ale nakonec zaúřaduje někdo z dětských herců a svou dobře mířenou hláškou vychýlí celkové hodnocení zpátky do nadprůměru.