Marvel je v háji. Tohle se v různých obměnách říká a píše poslední asi tak dva roky. A je to do jisté míry pravda a hlavně absolutně zasloužené. Snaha zalíbit se všem, přidávat humor a ubírat na událostech se skutečným vlivem na svět MCU, zavedla komiksové superhrdiny do slepé uličky a opadnutí zájmu diváků si Disney bezpochyby zasloužil. Jenže u Marvelu samozřejmě nepracují idioti, kteří by to neviděli, ve filmové branži se však podobné problémy nedají opravit ze dne na den. Chvíli to trvá, protože „rozjeté průšvihy“ si studio buď musí vyžrat se vším všudy, nebo je nákladně předělat a doufat v lepší výsledek. A jak ukázal čtvrtý a kvůli přetáčkám předražený Captain America, to možná taky není ta nejlepší cesta. Thunderbolts* ale už od začátku vypadali jako projekt, který vznikal v době, kdy bylo všem jasné, že MCU musí hledat novou cestu. A vypadá to, že marvelovky ji našly. I když jsou zatím jen na jejím začátku. 

Thunderbolts jsou tým sestavený z bývalých špiónů, vrahů, psychicky totálně zdevastovaných existencí a lidí, kteří by jindy kopali spíš za záporáky. Nebo za ně v minulosti kopali doopravdy. Nová Black Widow Yelena, její ruský parťák Red Guardian, Winter Soldier a další dělali v minulosti ošklivé věci. A ne, tady nezačnou páchat dobro, protože jim to přikázal scenárista, ale protože jim vzhledem k příběhu nic jiného nezbývá. A pro většinu z nich to bude první a možná vůbec poslední možnost, jak ulevit svému svědomí. 

Thunderbolts*: FOTOGALERIE

Thunderbolts* na první pohled můžou vypadat jako marvelovská odpověď na Sebevražedný oddíl, ale opravdu jen na ten první, těch zásadních rozdílů tu totiž najdeme docela. Hodně. Ten první, nejdůležitější a nakonec vlastně i nejpříjemnější je, že tu prakticky absentuje humor. Hrdinové sice občas hláškují, Red Guardian je pořád stejné tele jako v Black Widow a všichni do sebe ryjí, regulérní legrace se však z Thunderbolts* nestane nikdy, protože tady se jede na dramatickou notu. Víc, než byste u marvelovky čekali. V základu jde samozřejmě o to, že parta antihrdinů se musí naučit spolu vycházet, aby se postavili obrovské hrozbě, v tom film připomíná třeba první Avengers, kde si Thor s Hulkem taky dali po hubě, než se z nich stali parťáci. Jenže ještě důležitější než ona hrozba je cesta party bývalých zabijáků s hromadou psychických problémů k vykoupení a schopnosti odpustit sami sobě. 

Kolega Karel R po projekci řekl: „Docela lituju všech, kdo na to půjdou jako na klasickou marvelovku.“ Thunderbolts* se totiž nebojí ubrat na měřítku a i když akce není špatná, pár audiovizuálních nápadů se tu najít dá a bitky a přestřelky jsou fajn, je toho o řád méně než v jiných komiksovkách. A samotné finále se pak vydává dost nečekaným směrem a tam, kde by film měl gradovat k nějaké pompézní řežbě, vytasí tvůrci něco úplně jiného. 

Jake Schreier pojal Thunderbolts* mnohem víc jako drama a superhrdinskou terapii. Ačkoliv to tak zpočátku možná nevypadá, tedy ne při scénách, kdy chce každý každého zabít, postupem času se ukazuje, že všichni na plátně jsou mentálně totálně vyřízení. Váhající, vyděšení, neschopní vyrovnat se s minulostí i s tím, jak zklamali své blízké, osamělí a zkrátka materiál pro někoho, kdo by se jim pořádně pohrabal v hlavě. A právě o to se Schreier pokouší. Hrdinové tu mají osobnost a traumata, divák většinu z nich dobře zná a ví, čím si prošli s jakými bolístkami se musí porvat. Jejich cesta k hrdinství tu tak hraje absolutní prim a tvůrci se nebojí podřídit jí  „léčbě“ celé finále, které je podstatně méně velkolepé než jinde, ale taky mnohem působivější a funkčnější než další rutinní bitka s anonymní armádou nebo monstrem. 

Pochopitelně jsme pořád v marvelovce, takže nějakou zásadní revoluci a hloubku úplně nečekejte, ale celkově jsou v práci s postavami a scénářem Thunderbolts* mnohem dospělejší a sebevědomější než většina komiksovek. Jakoby si tvůrci konečně uvědomili, že generace diváků, která chodila na první Iron Many a Thory, vyrostla a už se nespokojí jen se zábavou snažící se cílit úplně na všechny, což ve výsledku vede k filmům, u nichž brblá úplně každý. A pochopitelně není na škodu, že se tu sešli opravdu dobří herci. Florce Pugh a nováček Lewis Pullman to táhnou v dramatických scénách, Harbour to hláškování a tradičně marvelovské blbnutí zvládá bez problémů a i ten Wyatt Russell se dokázal jako U.S. Agent přesunout z kategorie „záporák-idiot“ do „tragická postava a možná ne až takový vůl.“ 

Menší měřítko a poctivější práce s hrdiny je přístup, který mě baví a jaký jsem u marvelovek chtěl vidět už dlouho. Zároveň si to však vybírá daň v tom, co od marvelovek publikum možná pořád částečně čeká a chce. Thunderbolts* jsou v akci komornější, což nevadí, ale vizuálně nejde o tak zábavný a atraktivní podívanou. Hlavně první půlka si vystačí víceméně jen s interiéry a pouští a pár eye candy momentů by se tu určitě neztratilo, jenže na ně nedojde. A možná bychom si je i zasloužili, protože to celé občas vypadá spíš jako výpravnější epizoda seriálu než celovečerák za 150-200 milionů dolarů. 

Přehrajte si trailer To nejdůležitější však Thunderbolts* zvládají skvěle. Ukazují, že Marvel pořád má co nabídnout, když se nebude bát dávat svým filmům a hrdinům ksicht a vlastní styl a vykašle se na snahu točit zábavu pro každého, která ve výsledku většinu lidí zklame, protože nic nedělá pořádně. Tady je jasné cílení na dospělejší publikum, které nepotřebuje vidět další rutinní akční sekvence plné CGI. Snad nepůjde o ojedinělý experiment. I marvelovky si zaslouží dospět.