Daniel Plainview (bůhví, jestli je to jeho pravé jméno) nejprve hledal stříbro, jednoho dne ale místo něj našel ropu. Z horlivého zlatokopa se tedy stal ještě horlivějším těžařem – začal svým bodrým hlasem přemlouvat farmáře, skupovat jejich nadějné pozemky a budovat na nich ropné vrty. Za čas se přesunul do Kalifornie, kde se pod pastvinami kolem městečka Little Boston skrývá podle všeho obrovské naleziště. Tamní náboženská komunita a především její mladý fanatický pastor Eli Sunday ovšem představují zásadní kontrast vůči Danielovi a jeho životním hodnotám, které s bohem rozhodně nepočítají.

Ve stínu Oskarem odměněného hereckého výkonu Daniela Day-Lewise a v ne-tak-úplně-záměrné soutěži s Coenovic filmem Tahle země není pro starý získává drama Až na krev jaksi automaticky auru výjimečně důležitého filmu. Filmu, který je potřeba vidět, abyste se mohli nazývat fanouškem. Zvlášť když jinak jde o snímek divácky docela náročný (což je vždycky hezká příležitost k tomu sjet ho na divixu třikrát a pak se v diskusích hádat, čí interpretace je úplně mimo).

Velmi pozitivní ohlasy ale mají i konkrétní řemeslné aspekty filmu. Mluví se o kameře Roberta Elswita, o výpravě Jacka Fiska, která v lecčem připomíná jeho práci na Malickových Nebeských dnech, o jedinečné živočišné hudbě Jonnyho Greenwooda z Radiohead a o tom, jak zásadně se režisér Paul Thomas Anderson posunul od svojí předchozí tvorby. K historické výpovědi se tak přidává pověst zásadního kinematografického počinu a s ní spojené mezní reakce, od „nejlepšího filmu, jaký jsem kdy viděl“ po „nudu na chcípnutí“. Nezaujmout postoj jako by bylo proti nepsanému bontonu.

Z reakcí na film je mimo jiné patrná až trochu zoufalá snaha hledat paralely mezi jeho příběhem a současnou společensko-politickou situací. Spojení ropného průmyslu, chamtivosti a násilí u mnoha lidí okamžitě rozsvěcí kontrolku kritického postoje k americké zahraniční politice (oblíbené „blood for oil“ se tak krásně nabízí!). Co jiného si taky počít s filmem, který jednoznačně uvádí na scénu silně americký námět, a přitom nechává Američana dezorientovaného, ztumpachovělého tím, jak mu boří představy o jeho předcích? Některé osobnosti, jako třeba Henry Ford, už byly demytizovány docela úspěšně. Až na krev si však bere za antihrdinu v podstatě archetyp takového selfmademana a ukazuje přitom všechny jeho nejhnusnější vlastnosti.

Časté srovnávání s Občanem Kanem se možná zdá příliš jednoduché, dobře však odráží to, jak silně příběh tohoto filmu patří do dávno minulé éry. Do éry hospodářského nástupu velkých amerických podnikatelů s komplexem všemohoucnosti, kteří si kolem sebe vytvářeli pokřivené pseudovztahy, zatímco fakticky žili v osamělosti a někdy se stali vlastními hrůznými karikaturami. Ať už je tenhle obraz prvních průmyslníků více nebo méně deformovaný tím, co nám o nich tvrdili pánové Sinclair, Steinbeck nebo Welles, v každém případě je to obraz jiné doby a jiného místa, než jakým jsou Spojené státy dnes, kdy slavné osobnosti průmyslu a obchodu slouží spíš coby atraktivní maskoti „svých“ korporací.

Snímek P. T. Andersona je ovšem jiný tím, že svoji kritiku dovádí k novému, v jistém smyslu skoro „neukoukatelnému“ extrému. Od začátku do konce pečlivě udržuje atmosféru zvláštně nelidského šílenství, nenechává žádnou z hlavních ani vedlejších postav projevit soucit, ani nedává publiku dostatečnou možnost ventilovat svoje reakce. Emoce jsou tu buď úplně potlačené nebo teatrálně děsivé. Pokud se už někdo chová komicky – a zvlášť finále by se dalo s odstupem vnímat jako vyloženě slapstickové – pak se pravděpodobně stejně smát nebudete, anebo vám smích příliš dlouho nevydrží.

Až na krev mluví v mnoha ohledech těžko interpretovatelnou řečí, kombinuje motivy bratrů, synů a otců a psychicky labilních osobností a stále přitom nechává nezodpovězené otázky. Celý vlastně stojí na dvou různě, a přece podobně vyšinutých charakterech, jejichž reakce se někdy dají špatně předvídat nebo zpětně číst. Víceznačnosti úplně odolává jenom širší význam filmu: Až na krev zachycuje v necelých sto šedesáti minutách (a to pořád ještě ve zkratce) jeden z největších paradoxů severoamerické společnosti, napětí mezi rigidní protestantskou morálkou velebící materiální skromnost a nezměrnými hospodářskými možnostmi, které změnily novou zemi v ráj kapitalismu. Film si poměrně krutě zahrává s léta posilovaným patriotismem a všechna jeho klišé o rozkvětu a prosperitě filtruje přes sobeckého člověka, který ničemu ze svých slov sám nevěří, systematicky si buduje nenávist ke všem lidem a pro tradiční hodnoty má jenom pohrdání. Až na krev nevypovídá o cestě jednoho muže k nápravě nebo zatracení. Namísto toho říká: „Tohle je ten základ, na kterém všichni už sto let stavíme.“

Daniel ve svojí nesmlouvavosti funguje svým způsobem jako naprostý überkapitalista, bytost naprogramovaná na úspěch a zisk, kterého je ochotna dosáhnout i za cenu fyzického utrpení nebo potlačení veškerých citů. Jeho příjmení („plain view“) znamená celkový, jasný pohled, a totéž Daniel slibuje i v každé svojí lísavé řeči, kterou hodlá protistranu přimět k souhlasu. Jak se ovšem záhy ukáže, jeho činy jsou přesně opačné – nespolehlivé a nekontrolovatelné. A navzdory všemu, co kdy tvrdil nebo sliboval, se u něj opakovaně potvrzuje jenom jediná, neotřesitelná motivace; soutěživost a touha vítězit.

V recenzích a propagačních materiálech se většinou jeho cesta příběhem vysvětluje jako proměna běžného ambiciozního muže v necitelnou stvůru, ve skutečnosti ale větší rozdíl spočívá v tom, jak má Daniela na začátku a na konci vnímat divák, nebo přesněji jak je mu postava předkládána. Člověk, kterého vidíme v úvodu, ten tvrdě pracující osamělý muž starající se o malé dítě, ten by ještě mohl odpovídat představám o spořádaném křesťanovi s dobrým srdcem a čistýma rukama. Časem se ale odhaluje podstata jeho asociálního charakteru a některé události dostávají zpětně nový, zneklidňující význam. Občas sice Daniel zaváhá, ze svojí prospěchářské cesty přes mrtvoly nesejde ani na chvilku.

Danielovu dominanci odráží i kamera, která se na něj posedle soustředí a občas dokonce nechává dialog nebo těžiště akce úplně mimo záběr, jen aby se nechala víc fascinovat jeho grimasami. Jako divák mu prostě nemůžete uniknout, vaše pozornost je doslova manipulována tak, aby se zaměřila na něj. Na začátku celého filmu vidíme několik dlouhých (němých) minut pouze jeho, teprve pak nastoupí další herci, většinou anonymních zaměnitelných tváří. Podobný princip se opakuje v mnoha záběrech, které teprve postupně a pomalu odhalují, s kým vlastně Daniel právě mluví. Zajímavé je v tomto ohledu i obsazení Daniela Day-Lewise, který natáčí filmy frekvencí jeden kousek za tři roky: široké publikum si jeho výrazný obličej asi vybaví, nemá však jistotu, co přesně od něj očekávat. Protože se herec drží spíš stranou od publicity, neexistuje žádná dostatečně rozvinutá a pravidelně přiživovaná bulvární pohádka o filmové hvězdě, která by nám dala možnost získat od toho strašného chlapa na plátně větší odstup. Mezi komparzisty, vybranými a oblečenými tak, aby vytvořili zástup navzájem zaměnitelných typů, nicméně vyčnívá o to víc.

Až na krev není v pravém slova smyslu studie charakteru, popřípadě charakterů. Daniel Plainview i náboženský fanatik Eli Sunday slouží hlavně jako symboly, zosobnění dvou různých cest k životnímu sebeuspokojení. Jedna sice může na druhé parazitovat, mohou dokonce předstírat vzájemné kompromisy, ale jejich podstata, dravost na jedné a askeze na druhé straně, se vždycky bude vylučovat. S trochou politicky nekorektní nadsázky by se v tom dal najít důvod, proč je mezi úspěšnými americkými podnikateli tolik židů – ti totiž narozdíl od bílých waspíků vychytali rovnováhu mezi „košer“ a „cash“ už dávno.