Jsou věci, kterých se nechcete dožít za žádnou cenu – dalšího ročníku Superstar, příštího filmu Zdeňka Trošky nebo libovolné epizody Horákových. Jsou však zbožná přání a jsou tvůrci, kteří je nemají nebo je prostě nevnímají. Tak se stane, že i ve filmu s Nicolasem Cagem vidíte věci, z nichž vám hrůzou vstanou vlasy na hlavě. Akční ikona devadesátých let a herecký symbol pro dospívající mládež, rádu se vyjadřující v nejrůznějších odvozeninách slova cool, najednou jezdí na rozvrzaném kole (které uzme svému předchozímu majiteli – ženě – s pistolí v ruce a drsným úšklebkem ve tváři) po lesní pěšině a nosí medvědí kožich, aby zmátl své protivníky. Plakat či se smát? Motto, které by mělo být vysmahnuto v podtitulu srágory roku, jejíž potenciální ambice jsou hrubě přebity omezenými schopnostmi a vyloženou nechutí dostat se do jakékoliv historické elitní žánrové desítky (stovky nebo aspoň tisícovky!).

Občas se to tak semele. Herci s režisérem se papírově sejdou dobře, ale v terénu jim to nějak skřípe. Na place se pak vytrácí chuť a nadšení a ve střižně už se to špatně dohání. Něco takového proběhlo u Wicker Mana. Nevím, jak je možné, aby Nicolas Cage sám od sebe tak nehorázně přehrával, když to nikdy předtím nedělal, a aby režisér Neil LaBute, tvůrce koncepčně originálního dramatu Sexuální rekonstrukce, vysmahl tak nehorázně ostudnou břečku, která koketuje s absolutním filmovým dnem. Wicker Man je tristním filmovým omylem, jehož učebnicovost až svádí k dusivému smíchu; Přesto budete po většinu času jen sedět a prázdně zírat, protože je to vlastně celkem smutné. Přitom tematickému předpisu ještě není příliš co vyčítat - kvality předlohy jsou přece osvědčené. Nový Wicker Man je remakem stejnojmenného filmu ze sedmdesátých let, který je údajně velmi dobrý (neviděl jsem). Sází se v něm na psychologii a nejistotu – divák je zmaten a bojí se, co bude dál (na tom se shodují všechny komentáře na IMDb, tudíž to uchopuji jako bernou minci) – jak atraktivní to postup pro udržení zájmu a vtáhnutí do koloběhu dění. Nový Wicker Man sází na to, že na něj rychle zapomenete a nejistotu přebijete pěkně vychlazenou colou. Jinými slovy: Legenda dostala na pr*el pořádně tlustým bičem. A její ziskuchtiví tvůrci se i přesto vážně tváří, že jim šlo hlavně o umění.

Wicker Man je prostě jenom hloupý. Není v něm žádné pomrkávání, žádná efektní kouzla, která by situaci zjednodušila či vás zavedla na stezku zdravých duševních pochodů. A kdyby aspoň u toho zůstalo… ale on se navíc bere smrtelně vážně (a ještě navíc si hraje na poselství). Dějí se v něm divné věci, v nichž při nejlepší vůli nelze nalézt logický mechanismus, pokud nechcete zabředávat do hluboké mytologie zakořeněné kdesi v literárních archivech. Takže jak to vypadá navenek pro normálního smrtelníka: Nicolas Cage pobíhá bez zjevného důvodu po neznámých lokalitách a hledá holčičku. Když začne gradovat hudba, víte, že se asi děje něco významného… jenže neděje! Žádné vrcholení jednotlivých úseků, žádná příprava na ně. Cage se pořád někam pohybuje, ale nikdy nevíte PROČ. Indicie se neslepují ve věrohodný celek a našeho hrdinu navenek nemá co hnát, přestože se pořád za něčím žene velmi urputně. Z nějakého záhadného důvodu trousí obrovská moudra, zpovídá lidi, k nimž směřuje zcela bezdůvodně a nachází útržky červených šatiček tam, kde určitě před pár minutami nebyly. Chtělo by se říci, že někdo formátu Cage to určitě ustojí, ale není to pravda. Absence jakékoliv motivace, které je pro takovou detektivku hodně důležitá, by na tak velkém prostoru vyždímala i větší celebrity. A pokud snad tvůrci považovali za hnací soukolí nadužívaný flashback s bourajícím kamionem, jehož úlohu (vypořádání se ním v rámci plynoucího děje?) jsem za celou dobu nepochopil, pak to svědčí o jediné věci – kromě mrzkého řemeslného umu nemají ani smysl pro humor.

Asi takhle: Stává se vám občas, že se prostě smějete hlouposti, která se skrývá za fešnou přikrývkou naducaných vizuálních hrátek? Ať už máte co dočinění s hloupostí sofistikovanou, která má být zábavou – vzpomeňme si na prvního Kurýra či jemu podobné – či prostotou, která je alespoň řemeslně zajímavá, zbylo tu zkrátka aspoň něco, čeho se dá chytit. Mdlé pozicování hrdiny mezi náhodné obrazy a zvláštní halušky „tajemného ostrova“, které mají dodat auře konspiračně laděné společnosti jakýsi vyšší metafyzický rozměr, jsou však ubíjející svou snahou stále přednášet něco, co už tam od páté minuty není, protože tomu nešlo věřit. A proto to vůbec není zajímavé a ke všemu ani dobře natočené. LaBute i přesto v přesvědčování svého diváka vehementně pokračuje – i přesto, že si musí být vědom, jak kostrbatou šablonu odříkávaných dialogů nabízí: Schéma postrádající i nadneseně „reálnou“ hloubku a známky života jiné, než vycházející z tiskárny, která zplodila scénář.

Proč si to nepřiznat – kolikrát vydržíte sedět i u průměrného filmu, máte-li podezření, že dospěje k zajímavému twistu či neortodoxnímu rozuzlení, které zpětně dodá celku zajímavě přitažlivou auru. I Wicker Man se zdá být alespoň v tomto ohledu na dobré cestě – pro všechno to mystično, krákorající havrany a blonďaté holčičky byste snad i věřili, že dostanete před pádem závěrečných titulků něco navíc. Ale – bez toho abych cokoliv vyzradil – pointa je tou nejtrapnější zkouškou vaší trpělivosti, které se vám může dostat a svádí k úvahám o zdravém duševním a rozumovém rozpoložení kohokoliv, kdo si myslel, že tohle může na někoho zafungovat… Pokud bychom zde měli zavedeny jednověté verdikty, ten k Wicker Manovi by zněl asi takhle: Nejnudnější dvě hodiny, které jsem v životě strávil u nějaké činnosti vyjma spaní (počítaje i obskurní přednášky u nás na fakultě). A to myslím vážněji než Nicolas Cage, kterého právě bodla včela a s panenkou v ruce křičí na svoji ex-přítelkyni, kde uhořela jejich dcera, kterou pravděpobodně vůbec nemá. Uf.

P.S. Zhovadilý dovětek s Jamesem Francem měl být co? Připoutání alespoň ještě jedné hvězdičky do obsazení ve smyslu „to by nám snad mohlo aspoň trochu pomoct, když náš film jinak zjevně pokulhává“? Budu se opakovat, ale opravdu NEmáte smysl pro humor, chlapci ;).