Kdybychom měli říct, co bylo největším překvapením letošních Zlatých glóbů, rozhodně se jednalo o herecké ocenění pro Andru Day za roli jazzové legendy Billie Holliday. Zpěvačka a herečka byla vedle silné konkurence v čele s Carrey Mulligan či Frances McDormand spíše do počtu a pokud byste na ni coby totálního outsidera vsadili, zřejmě byste si přišli na solidní balík. Tahle nenápadná tvář zkrátka vypálila rybník zvučnějším favoritkám a o filmu, jenž si zrovna v těch dnech odbyl svou premiéru na streamu, se začalo trochu více mluvit. Bylo tohle vítězství opravdu zasloužené? Připsal si oceňovaný režisér Lee Daniels (Precious, Komorník) další povedený zářez na téma rasismu, nebo se jedná jen o typický strnulý životopis ušitý na míru prestižním cenám? Spousta otázek, na něž je bohužel dosti nudná odpověď.

Zatímco u nás znají Billie Holliday zejména fanoušci jazzu, ve Státech je její jméno samozřejmě obřím pojmem. A jedním z důvodů je píseň Strange Fruit, v níž zpívá o lynčování Afroameričanů či rasismu, a která je považována za jeden ze symbolů počátků Afroamerického hnutí za občanská práva. Jenže zatímco jedna skupinka lidí tento song milovala a chodila na její koncerty z velké části i proto, aby ho slyšela, druzí chtěli, aby ho už nikdy nezpívala. A tito lidé pocházeli samozřejmě zejména z vlády. Člověkem, který ji chtěl za každou cenu zničit, byl vysoce postavený agent FBI, Harry Anslinger. Ke svému plánu se pak rozhodl využít nejen její drogovou závislost a aktuálně probíhající boj proti drogám, ale také černošského agenta Jimmyho Fletchera. Ten si ovšem začne ke zpěvačce budovat trochu jiné pouto, než by vláda chtěla.

Film tedy není úplně klasickým životopisem, jenž by obsáhl celý velmi bohatý a divoký život jazzové legendy. Soustředí se totiž až na posledních deset let jejího života. Což je na první pohled neškodný tvůrčí záměr, jenž se však posléze stane docela zásadním problémem. S Holliday se totiž setkáváme v době, kdy nejen, že už je obří hudební hvězdou, ale navíc už kontroverzní píseň několik let zpívá a její boj s federálními úřady začíná eskalovat. Což je problém, protože o minulosti zpěvačky (vztah s rodiči, bývalý manžel apod.) i vzniku samotné písně se dozvíme jen pouhé střípky a člověk se nemůže v zásadních okamžicích dostat titulní zpěvačce pod kůži. A během sledování se to bohužel nijak výrazně nezmění.

Scénář se sice snaží hudební ikonu vykreslit hezky nečernobíle a vedle její síly, odvahy a urputnosti ukazuje její slabost k drogám či emoční a psychickou nestabilitu. Jenže právě kvůli mnohým nevyřčeným či nedotaženým věcem a také velké zkratkovitosti zmiňovaná nejednoznačnost úplně nefunguje a divák si k postavě zkrátka nenajde cestu. A to i přes velmi silný výkon Andry Day (její umělecké jméno vychází právě z přezdívky Billie Holliday, Lady Day). Herečka táhne jinak nedotažený snímek na svých bedrech, do role je opravdu ponořena naplno a je jedním z mála světlých bodů biografie. Sice si stále nejsem jistý, zda je to vážně bezchybná kreace na Zlatý glóbus, ale rozhodně se jedná o jeden z nejvýraznějších výkonů této sezóny. Škoda, že v obsazení se nemá o koho moc opřít. Zbytek castu totiž nemá moc co hrát, Trevantu Rhodesovi chybí charisma a Garrett Hedlund coby zlý Harry Anslinger tu má za úkol jen tvářit se naštvaně.

Po režijní a scenáristické stránce se tu pak jede ta největší životopisná rutina, jakou si umíte představit. Scénář hezky pracuje se zmiňovanou písní, kdy se až časem nepolíbený divák dozví, jak moc je toto dílo silné a zásadní. Jenže jinak je Billie Holliday naprosto nevyváženou a zkratkovitou podívanou, v níž je spousta silných motivů, včetně využívání války s drogami k perzekvování Afroameričanů nebo zpěvaččiných údajných lesbických hrátek, většinou jsou zde však jen tak nahozeny a žádný z nich není využit až na dřeń. A pořád si nejsem jistý, zda autoři vynechávali či jen v rychlosti zmínili jisté události z jejího života kvůli lenosti, nebo zkrátka počítají s tím, že divák už o jazzové legendě cosi ví. Což by mohl být v našich končinách celkem problém. 

Lee Daniels pak sice v minulosti dokázal, že točit umí, zde ale jede na životopisného autopilota s vizuálem laciného televizního filmu. Režie je naprosto rutinní, unylá, bez špetky nápadu a kromě jedné sekvence okolo songu Strange Fruit nedokáže ze slibné látky vyždímat takřka žádnou silnou a emocionální scénu. Milostná linie zde také dvakrát nefunguje a místy má člověk pocit, že režisérovi a hercům někdo vytrhl aspoň deset stránek scénáře.

The United States vs. Billie Holliday tak nejen, že jede podle té nejzaprášenější životopisné učebnice, ale navíc z ní opisuje dost nudným a uspávajícím způsobem. Nejedná se o podprůměrný kousek, jen jde o typický nemastný neslaný projekt, který nedokáže se svými důležitými tématy vůbec pracovat. A nakonec se z něj stane jen prázdný kalkul do sezóny Glóbů a Oscarů, jenž stojí jen na bezchybném výkonu hlavní představitelky, která si všechnu chválu rozhodně zaslouží. Na samotný snímek si ovšem už za pár měsíců nikdo nevzpomene.