Je to několik měsíců, co celý svět šokovala nečekaná smrt Chadwicka Bosemana, a i když se v médiích během tragické události skloňovala zejména role Black Panthera, talentovaný herec měl těch významných zářezů samozřejmě daleko víc. A řada jeho snímků měla společné atributy. Jednalo se o příběhy skutečných afroamerických osobností, jejichž výrazným tématem byl samozřejmě rasismus. Do této kategorie patří dle mého neprávem zapadlé drama 42, životopisný Get On Up – Příběh Jamese Browna, Marshall… a nově také netflixovské drama Ma Rainey – matka blues točící se kolem titulní hudební legendý z 20. let. Tento kousek má pak trochu nechtěnou „reklamu“ právě v tom, že se jedná o Bosemanovu poslední roli a v posledních týdnech se vzhledem k tomu začíná mluvit i o jeho posmrtné nominaci na Oscara. Nabízí však novinka něco víc než urputné výkony zesnulého herce či Violy Davis?

Psal se rok 1927 v Chicagu. Hvězda černošské zpěvačky Ma Rainey, jedné z prvních výrazných tváří blues, vystoupala tak vysoko, že nahrává alba pod záštitou bílých producentů. Jedno takové, se svými největšími fláky, má zde nyní se svou kapelou natočit. Jenže to nebude zrovna jednoduché. Mezi členy její skupiny je totiž talentovaný, ale hlavně zatraceně ambiciózní, trumpetista Levee Green, jenž skládá vlastní písničky a celou dobu vykřikuje, že si brzo založí svou vlastní kapelu a Ma Rainey k úspěchu nepotřebuje. Atmosféra mezi ním a pěveckou hvězdou by se dala krájet, stejně jako napětí při samotném nahrávání. Zpěvačka s hvězdnými manýry si vymýšlí jeden nesmyslný požadavek za druhým a ke konfliktu dojde i poté, co producenti požadují, aby byla její nejslavnější píseň Black Bottom natočena v nové aranži právě od Greena. To však Ma rozhodně nenechá jen tak.

První zásadní věc, kterou byste měli vědět, je, že se rozhodně nejedná o klasický životopisný snímek o titulní matce blues. A ani těch hudebních vložek zde ve výsledku mnoho není. Jde totiž o adaptaci oceňované divadelní hry z pera Augusta Wilsona a základy z prken, jež znamenají svět, jsou na filmu opravdu cítit. Možná až moc. Ma Rainey je v podstatě ryzí konverzačkou odehrávající se téměř jen ve dvou místnostech a ústředním tématem není charakter bluesové zpěvačky či její konflikt s namyšleným trumpetistou, ale zejména rasismus. Postavy zde tedy většinu času prosedí a sdělují si své hrozivé zážitky a příběhy tehdejších Afroameričanů s rasistickým Američany. Což je téma samozřejmě pořád velmi silné a bohužel aktuální. Tvůrcům se ho ovšem nepodařilo proměnit v pořádně důrazný celek.

A do jisté míry za to může právě asi přílišná podobnost s divadelní hrou. Režisér George C. Wolfe má řemeslo celkem v malíku, umí vést herce a celé to díky sympaticky krátké stopáži (90 minut se u podobných kousků často nevidí) hodně rychle uteče. Jenže zároveň je jeho režie tak trochu strnulá, chybí jí energie a vlastně i filmový jazyk. Divák má opravdu místy pocit, že se dívá na záznam zmiňované hry, v níž se velmi rychle mluví, skáče od tématu a odpovídá tomu také herecký projev. Chybí tomu však ta správná jiskra, život, postavám se divák vlastně ani nemá možnost dostat pod kůži a celé jako by se to až příliš drželo divadelních základů.

V rasistické otázce tu tak je třeba řečeno hodně na první pohled působivých příběhů, oproti jiným filmům či seriálům z posledních let na toto téma však scénáři chybí ten pravý důraz a síla, díky nimž by vyprávění o stavu tehdejší společnosti v divácích nějak rezonovalo. Autoři zkrátka nepřichází s ničím, co by člověka emocionálně odrovnalo. Také v ostatních rovinách působí Ma Rainey malinko nedotaženě. Mnoha motivů je zde vlastně jen tak nahozeno a z konfliktu mezi ústřední dvojicí se také dalo vytěžit mnohem více. Na druhou stranu, po herecké stránce jde opravdu o sázku na jistotu a zámořské dohady o oscarové nominaci pro hlavní dvě hvězdy vážně nejsou mimo. Viola Davis se změnila k nepoznání a předvádí další ze svých špičkových výkonů. Energický a již značně pohublý Boseman pak jde do své role opravdu naplno a předvádí jeden z nejurputnějších výkonů své bohužel krátké kariéry. A pokud ty nominace na herecké ceny u něj opravdu klapnou, rozhodně to nebude kvůli jeho předčasné smrti, jak někteří internetoví škarohlídi určitě budou tvrdit.

Přehrajte si trailer Ma Rainey je tak v základě celkem svižnou a precizně zahranou konverzačkou, která rozhodně neurazí, a i přes zmiňované mouchy nabízí několik skvělých momentů. Člověk se ovšem prostě nemůže zbavit dojmu, že tvůrci si možná ukousli až moc velké sousto a ambice byly vzhledem k oceňované předloze mnohem výš. Tvůrci jako by se báli naplno oprostit od divadelních prken a místo silného filmového zážitku se zůstalo někde na půli cesty. A témata, která jsou zde probírána, jsme už viděly natočeny mnohem působivěji.