Akční béčka tu vždycky byla a rozhodně vždycky budou. Nejsou zárukou, ale mohou být překvapením. Čas od času vyleze nějaké z nich do širšího povědomí a dá vám signál k tomu, že na takové filmy zřejmě nebudete nikdy dost staří.

Herecká sestava, která se sešla u Tournamentu, je poměrně pestrá, a kdyby se zachovala v úplně původním složení (někteří herci nakonec odřekli), byla by dokonce nevídaná. I tak je ten správný čas dát ruku na srdce, a říct si, jestli by nebyla škoda nevidět, kterak si průměrně slavné, až trochu víc slavné hvězdy dávají pořádně do držky – všichni se asi ostatně těšíme na Stalloneho Expendables, kteří tohle schéma dovádějí do příjemného extrému.

A tak je tu máme – v jednom ringu se scházejí Robert Carlyle, Kelly Hu, Ving Rhames, Ian Somerhalder, Scott Adkins a parkurový neposeda z Casina Royale, Sebastien Foucan. Jak bylo řečeno, mohlo být líp, ale i tak je aspoň dobře. Zmiňovaní herci, zapletení do třicítky elitních zabijáků, z nichž jako vítěz může vylézt jen jeden, totiž nabízejí zhruba to, co se od nich čeká. Poměrně velkým problémem je to, že nenabízejí absolutně nic navíc. A ve scénáři, který si plete příběh o turnaji elitních zabijáků s příběhem o spáse kněze na scestí (úděsný Carlyle ve své suverénně nejhorší roli), který se do turnaje pouze připlete – a tudíž je to hlavně o něm a lidé kolem se zabíjejí jen tak mimochodem -, bohužel nelze najít ani nikterak chytré zvraty, myšlenky či metafory, které by Tournament mohly vyrvat z vod čistého průměru.

Naštěstí za pět minut dvanáct přichází hrstka příjemných režijních nápadů, „záběrů, které jste vždycky chtěli vidět“ a pár obstojných akčních scén, které ve výsledků způsobují, že tak zle zase není. Nenápadný Ian Somerhalder (Boone ze seriálu Lost) se ze dne na den přerodil v akčního poloboha a s přehledem si krade většinu filmu pro sebe, tradičně upozaděný Adkins dostává alespoň jednu fajn scénu a nepohyblivý Ving Rhames se definitivně přehoupává do škatulky „guilty pleasure“. S ním tam pak zůstává i většina filmu, který si lze užít, pokud rezignujete na cokoliv spojeného se slovem realita a necháte se vést desatery „cheesy“ momentů - doopravdy je docení jen ti, komu přijdou zajímavá vybuchující těla, nebo nic netušící prodavači na benzínkách, ověšeni sluchátky s hlasitou hudbou, kterým se za zády odehrává nefalšované řešeto.

Tournament je podnos, z nějž si člověk musí jídlo pečlivě vybírat a ostentativně ignorovat, že všude kolem to trochu zapáchá. Jaksi „objektivně“ vzato, je to hora promarněného potenciálu nad něčím, co mohlo být v rukou chytřejšího režiséra kultovní. Ale i v tomhle nízko vymezeném rámci se najde dohromady půl hodiny obstojné zábavy, kvůli kterým nelze Tournament poslat do úplných horoucích pekel. Proto, že se zde zhmotňuje spousta fanouškovských představ a vizí. Za to, že jsou ve špatném filmu, ale nemůžou a těžko je za to soudit. Tournament dělal fanoušek, který ví co chce, ale do řemeslné stability potřebuje ještě nějaký ten rok dospět. Tak snad příště.