Kroniku rodu Spiderwicků předchází pověst velmi povedeného dětského filmu. I přes relativní komerční neúspěch se o ní mluví jako o citlivě natočeném a napínavém příběhu, který si užije celá rodina. Jsou však její kvality opravdu tak vysoké, nebo nám jen stačí vidět film, jenž není úplně špatný? Po zklamání z Eragona a Zlatého kompasu se zkrátka fanoušci fantasy potřebují chytit něčeho, co jim ukáže, že jejich oblíbený žánr má ještě co nabídnout. Adorovat Marka Waterse a stavět mu trůn vedle Petera Jacksona je však zatím trošku předčasné.

Ale abyste si nemysleli – Kronika rodu Spiderwicků je zábavný a velmi příjemný film. Ale rozhodně není bezchybný. Příběh vypráví o trojici sourozenců Graceových, kteří se přestěhují z New Yorku do starého domu vzdáleného od civilizace a najdou zde podivnou knihu s varováním, že by se za žádnou cenu neměla otvírat. Jak to ale u zvědavých děcek bývá, stane se tak. A v ten okamžik se u jejich domu začne dít něco podivného. Obři, goblini, hláškující požírači medu a likvidátoři ptáků začnou nový domov Graceových obléhat. Někteří jim chtějí pomoci, ale většina touží jen a pouze po podivné knize. A je ochotna udělat všechno pro to, aby se jí zmocnila. Kdo ale uvěří trojici dětí, že se po zahradě prohání krvežíznivá monstra?

Na první pohled je Kronika rodu Spiderwicků přesně tím filmem, ve kterém skupina pubertě nedorostlých dětí zachraňuje svět. A bohužel – na druhý také. Naštěstí Mark Waters pochopil, že rodinný (respektive dětský) film se automaticky nemůže rovnat hloupý film. I když se jeho novinka pohybuje v mantinelech žánrových klišé (co se to tu děje? – na zahradě jsou monstra! – co budeme dělat? – závěrečná bitva a poučení pro děti), všechno odsýpá velmi rychle a příjemně. Minimálně v první polovině Waters nasadí doslova vražedné tempo, které člověka vtáhne do příběhu úplně bez problémů. Slušně natočená akce, napínavé i vtipné momenty, snesitelné triky a velmi příjemná atmosféra jsou zkrátka fajn a je poměrně snadné díky nim přehlédnout i nějakou tu chybičku. Bohužel scénář je až příliš jednoduchý, takže čím více se blíží konec, tím víc přešlapuje Kronika rodu Spiderwicků na místě a nebýt závěrečné a velmi napínavé a působivé bitky, bylo by hodnocení filmu ještě nižší.

Ovšem obrovskou pochvalu si Waters zaslouží za to, jak se mu podařilo vybalancovat film tak, že je opravdu pro každého. Pojem „rodinný film“ se v posledních letech stal strašákem filmových fanoušků, protože většina režisérů se snaží zavděčit úplně každému, a tak střídá žánry takovým způsobem, že z toho nakonec vypadne nekoukatelný mišmaš. Waters ale už v Mezi námi děvčaty ukázal, že ví, jak natočit film doopravdy pro každého diváka. Kronika rodu Spiderwicků je vtipná ve chvílích, kdy vtipná má být, během akčních scén se divák také rozhodně nenudí a strašidelná atmosféra sice k hororu má daleko (což je pochopitelné), ale ani dospělý návštěvník kina se rozhodně nebude cynicky šklebit, až na scénu nastoupí obr Mulgarath. Vůbec všechna monstra si zaslouží pochvalu. I když na nich je docela často vidět omezený rozpočet, tvůrci si s nimi vyhráli a dokázali přesně vybalancovat jejich design tak, že působí napůl směšně a napůl doopravdy děsivě. Ty prťavé a uřvané gobliny s malými meči byste zkrátka na zahradě místo sádrových trpaslíků mít nechtěli.

Největším problémem pro dětské fantasy však bývají herci, ale i to si Waters dokázal pohlídat. Freddie Highmore ve dvojroli rozhodně neobtěžuje a už po několikáté ukazuje, že patří ke špičce mezi dětskými herci a ani jeho sestra v podání Sarah Bolger na plátně nijak zvlášť nevadí. Dospělí herci jsou zastrčeni do pozadí a za zmínku stojí snad jedině David Strathairn, u něhož jsem se ujistil, že mi jeho herecký projev doopravdy nesedí. Už v Bournově ultimátu mě jeho robotické pohyby a totálně nudný hlasový projev iritovaly, tady naštěstí nemá příliš prostoru.

Kronika rodu Spiderwicků je tedy dobře natočená, zábavná, slušně odehraná a napínavá podívaná. Proč tedy nemá vyšší hodnocení? Jak už bylo naznačeno výše, druhá půlka filmu je poměrně nuda. Potom, co se hrdinové dostanou do města, Waters velmi ubere plyn a zredukuje počet akčních a napínavých sekvencí na minimum, omezí vtipy a jen natahuje a natahuje. Těžko říct, jestli je to jeho chyba nebo zda za to může knižní předloha (bohužel jsem nečetl), ale Kronika rodu Spiderwicků zkrátka vypadá jako film, který měl být dlouhý šedesát minut, ale Waters ho musel uměle o dvacet minut protáhnout. Ta ztráta tempa v druhé polovině filmu je opravdu hodně znatelná a dost kazí divácký zážitek. Je to velká škoda.

Pokud však máte chuť na příjemnou dobrodružnou podívanou nebo chcete vytáhnout do kina mladší sourozence, rozhodně ani chvilku neváhejte. Kronika rodu Spiderwicků je dobře odvedená práce, která nesází na opulentní trikové orgie a herecké hvězdy. Je to čistokrevná dobrodružná fantasy plná napětí, akce a humoru. Jenom si ve své druhé polovině zkrátka vybere třicetiminutovou pauzu, při které se jen nudně přešlapuje na místě a čeká na finále. Ale pokud by měla být za pár let dvojka, rád si na ní do kina zajdu.

p.s.: kdy jste naposledy viděli dětský film, ve kterém se skoro řekne „shit?“