Sex, drogy a rock’n’roll jsou fajn až do chvíle… kdy už fajn nejsou. Kolikrát jsme to viděli? Parta lidí brnká v něčí garáži, potom na malém pódiu a brzy přijde průlom. Pódia se zvětšují, fankluby zběsile nabírají členy, jenže se slávou to není tak jednoduché. Najednou máte peníze na veškeré svinstvo, co nosí vaši kamarádi po kapsách, začnete se se všemi hádat a cesta dolů je ve finále stejně strmá jako ta na vrchol. Když ale mezi tím stihnete obletět obálky časopisů po celé planetě a způsobíte dost kontroverze, někdo si na vás vždycky vzpomene a natočí vám biografii.

A tak to je i s The Runaways. Slavná kapela ze sedmdesátých let si prošla vším, co se v showbyznysu běžně děje. Jen s menším rozdílem. Nesestávala z bandy vychlastaných vagabundů, nýbrž ze čtyř dívek (baskytaristky se často točily), které dostaly šanci zapsat se do dějin rocku. Jak jste se asi dovtípili, nakonec se jim to povedlo, a hodně lidem tak došlo, že ženské nemusí nutně ječet jen pod pódiem. Když se dokáží pořádně vyjádřit i na něm, prachy na sebe nenechají dlouho čekat.

Co s tím ale na filmovém plátně? Vzhledem ke struktuře materiálu nic moc originálního. The Runaways jsou úplně klasickou hudební biografií o vzestupu a pádu, která víc než na nečekané dějové zákruty sází na to, že upoutá hudbou a ústředním duem rebelek. A v tomhle směru vlastně boduje. Kristen Stewart i Dakota Fanning předvádějí při blikání reflektorů (ale i bez něj) to nejlepší, čeho jsou herecky a pěvecky schopny. A alespoň na chvíli tak dávají zapomenout na svůj druhý letošní film, ve kterém jen tupě zíraly do blba, což se kdosi snažil vydávat za složité vyjadřování emocí.

Jako Joan Jett a Cherie Currie jsou provokativní, neurvalé a naprosto přesvědčivé, čímž dělají z Runaways film, jenž přeci jen má co předvést. Dívčí rock má ten správný šmrnc i díky zkušené videoklipařce Florii Sigismondi, která byla pro film alespoň do jisté míry správnou režisérskou volbou. Ani veškerá snaha téhle trojky ale film nevystřeluje nikam výš než do zmíněného průměru. Je tu sice pár překvapivě drsných scén a potěšující kašlání na politickou korektnost, jako celek však The Runaways postrádají pořádný drive, lepší prokreslení zbytku kapely (ostatní holky víceméně dělají jen křoví) a nějaký ten žánrový přesah. Přes spokojenost s tím, že to celé nešlo k čertu, tu tedy pořád zůstává pocit, že toho tak přelomová kapela mohla předvést ještě o dost víc.