„O Ralphu Fiennesovi, nesmírných svalů, nám zpívej, ó Múso!

A o Juliette Binoche, jež čekala na něj….“

Dobrá, lehce podvádím, ježto vyzváním múzy ke zpěvu začíná Illiada, nikoliv Odysseia, ale co už, protřelý rek Odysseus účinkoval v obou. 

Ve stínu Nolanovy Odyssey se poněkud ztratil snímek The Return, s méně než desetinovým rozpočtem, vyprávějící o jednom z nejslavnějších návratů v dějinách evropské literatury. Po dvaceti letech se totiž na ostrov Ithaka vrací v přestrojení její král, Odysseus.

Syžet Odysseie začíná sedm let po vyplenění Tróje, když se Odysseův syn Telemachos vydává otce hledat. Situace v jeho domovině je totiž neudržitelná, na ostrově se zdržují hordy mužů připravených na ženění – nápadníci, kteří mají zálusk na jeho matku Pénelopé, tedy na otcovo lože i trůn.  

Italský režisér Uberto Pasolini je synovcem slavného italského režiséra, ale zcela šokujícím zvratem osudu nikoliv jmenovce Paola Pasoliniho, režiséra Saló aneb 120 dnů Sodomy, Evangelia sv. Matouše nebo Teorémy, ale neorealisty Luchina Viscontiho, která má na kontě snímky jako Gepard, Posedlost nebo Smrt v Benátkách. Právě inspirace historií a neorealistický minimalismus, stavějící na práci v plenéru a v autentických podmínkách, nikoliv v ateliéru, do snímku The Return proniká. 

Pasolini se rozhodl epos s fantastickými prvky vysvléknout z nadpřirozena a zaměřit se na lidskou rovinu příběhu. To, co nás čeká, není žádná rozmáchlá sandálová epika, na tu si budeme muset ještě rok počkat, ale velmi komorní, introspektivní příběh unaveného, osudem uzmítaného krále, který po dvaceti letech doputuje na rodný ostrov a musí čelit faktu, že se z celé družiny vrátil jako jediný.  

Snímek začíná třináctým zpěvem Homérova eposu, ale na rozdíl od řeckého vypravěče, jenž představuje Odyssea jako hrdinu, který má na své straně bohy (naneštěstí s výjimkou Poseidona), nám Pasolini předkládá muže, který je plný lítosti a klade si otázku, jak snést vinu za to, že všichni ti, které jste vedli, zahynuli. Odysseus se stydí předstoupit před vdovy svého lidu a říct, že z výpravy, jíž vedl, se vrátil on jediný. Tato rovina v Homérovi pochopitelně chybí, ale celému filmu propůjčuje nečekanou psychologizaci, komornost, tesknotu, tragičnost. 

Pénelopé odrážející námluvy nápadníků s tím, že musí nejdříve dokončit rubáš, který po nocích trhá, je literárním vzorem odhodlání a věrnosti, a věrní si jsou i ústřední představitelé. Když se Pasolini zeptal Fiennese, kdo by měl Odysseovu manželku ztvárnit, ten bez váhání odpověděl: Juliette Binoche. Ti dva už se spolu potkali v Anglickém pacientovi a Na Větrné hůrce a vlastně spolu na plátně zestárli. 

Jistě, Binoche i Fiennes jsou starší, než by měli být. Fiennes hraje Odyssea jako přemýšlivého, ale válkou uštvaného muže, cizince ve vlastní zemi, ošlehance,který seschlý jako kamenitý ostrov, z něhož pochází a jemuž vládne. Ithaka podobně jako královská dvojice působí unaveně, zkonzumovaně. Přítomnost nápadníků a absence mladých mužů ztracených ve válce a na pouti už tak nepříliš bohatý ostrov vysiluje. A pod tíhou nutnosti vyživovat Penelopiny nápadníky jen trpí. Kamenitá půda nenabízí mnoho vyjma pastevectví a nachází se zde více koz než ovoce. Ale je to domov. 

Fiennes se na stará kolena chlubí provazci svalů a šlach a bez problému mu věříte, že je jediným, kdo pověstný králův luk dokáže natáhnout. 

Pochopitelně je to snímek držící se až příliš při zemi. Z Odysseie se zde vytrácí mytologično a dobrodružství. Film nicméně nabízí drobné odkazy na epickou báseň, které jsou v některých případech až dojemné. Jako když Odysseus na otázku svého syna, kým je, odpoví bolestným „nikdo“, vyvolávaje tak aluzi na své hrdinné přelstění kyklopa Polyféma, nyní však zcela za jiných okolností.

Právě toto stavění díla do nového kontextu je na snímku vedle značné realističnosti a uměřenosti cenné. Pro leckoho bude výsledek možná přízemní, zatímco já ho shledávám zemitým, a Odysseovo otálení předtím, než se postaví nápadníkům, jim připomene Pénelopinu taktiku trhání utkaného rubáše a postávání na místě, ale pro mě byla pozvolnost spolu s měřítkem jednou ze stěžejních předností filmu. Soudím, že šíp vyslaný z Odysseova luku neskončil příliš daleko od středu terče.