Ještě nebyly ani vyhlášeny nominace, a přesto je o dvou oscarových laureátech de facto rozhodnuto. Ani Martin Scorsese nemá takovou šanci sáhnout si na pozlacenou sošku jako Forest Whitaker za Posledního skotského krále a Helen Mirren za Královnu. Klasická metamorfóza se silným nánosem make-upu, tělesného popření sebe sama a herectvím přizpůsobeným „předloze“ za mořem vždycky letěla. Teď sledujeme boom jak dokládají všemožné pocty pro Capoteho, Raye nebo Kidmanovic Virginii Woolfovou. Díky Helen Mirren se řady nezapomenutelných hereckých výstupů rozšiřují o subtilní přednes britské šedesátnice, která se nalakovala na bílo, upravila svůj šatník v duchu totálního konzervatismu a vystupování zredukovala na upjaté odkrajování několika pečlivě zvolených slovíček.

Ale nese to své plody. Můžete proti výrazným rolím a jejich bourání pevné vyprávěcí struktury namítat cokoliv (ovšem kdy jindy by ovšem měl právo vystupovat z celku jeden herecký výkon než ve snímku pojmenovaném podle postavy samotné), uznat kvality Helen Mirren by vám ale v porovnání s jinými oscarovými verdikty nemělo činit potíže. Hlavní hvězda hraje doslova celým tělem, když i bez obličeje, třebas pouhým způsobem sezení evokuje na sto procent hlavu Spojeného království. Občas si sice vystačí s cimrmanovským cukáním ramen k vyjádření smutku, místy možná příliš uvolní jiskru v oku přísné panovnice, na Královně jako filmu jedné ženy to ale příliš mnoho nemění.

Nad filmem samotným bohužel tak nadšeně kývat hlavou nemohu. Zaslouží si sice svou pozornost a snad i nadšené slzy divaček střední a starší generace, mezi zásadní díla bych jej však nezařadil ani pod výhružkou přátelského souboje s MIkem Tysonem. Ostřílený režisér Stephen Frears, jenž stále více upadá do obrazově fádních dramat, baví na celovečerním prostoru mnohem více, než se dalo z trailerů předpokládat. Otázky jak se má královská rodina postavit k úmrtí Lady Diany a jak vyvážit reakce Downing Street a Buckinghamského paláce, jsou chytře lemovány vtipnými momenty z dvorských tradic. Vystrašený Tony Blair je konfrontován z úzkoprsou panovnicí a trocha decentního humoru spatří světlo boží. Bude se hodit, protože zbývající minuty jsou vážnější než proslov nad rakví nebožtíka. A víceméně jen na jedno jediné téma.

Královna bohužel není nějak strhujícím náhledem do britské politiky. V podstatě od začátku je jasné, že všechno to pokoušení královny, nově jmenovaného premiéra a blízkých Lady Diany vyústí v uměřené připomenutí tradičních britských hodnot. Trochu vulgárně řečeno: Dvě hodiny vnitřních dilemat musí člověk sledovat kvůli tomu, aby se nakonec dozvěděl, že královna je fajn, že Tony Blair dobře uhrál svoji úlohu a že národ truchlil po Dianě tak moc, až to poznamenalo celospolečenské klima. Královně chybí ony často zmiňované hrany, pichlavost výpovědi a její novost, odvaha či překvapivost. Frearsův film nikoho neurazí, spíš potěší každého tradicionalistu a konzervativce, který se o hlavu státu rád opře v téhle kvaltující době. Jenže ona sama si zaslouží něco víc než jen jemné našlapování okolo velkých osobností. Rozhodně štiplavější náhled tvůrců, jenž nebude určován jen „poddanskou“ úctou. Královna proto slouží s malou nadsázkou spíš za propagační leták konstituční monarchie, v níž má každý z „šéfů“ státu svou nezastupitelnou a primárně chvályhodnou pozici. Nijak omamný, místy snad i trošinku nudný...

A to přesto, že scenárista Peter Morgan rozkreslil psychologické záležitosti do dialogů velice chytlavě a věrohodně. Královna těží mnohem více z obsahu jednotlivých rozhovorů než z Frearsova režijního vedení, jelikož to je poměrně rutinní a nevýrazné, s jasnou snahou nechat vyniknout herce, resp. myšlenkové kolotoče jejich postav. Ne že by se Královna potýkala s nedostatkem filmovosti – k divadelní hře nebo televizní inscenaci se Frears díky bohu neblíží – ale jediným překvapivě zpracovaným momentem je scéna Dianiny smrti, v níž jsou sugestivně kombinovány hrané pasáže s novináři na motorkách se skutečnými záběry na otáčející se princeznu. Zbytek spadá do kategorie nerušivého, ale ničím objevného řemesla s oddaností k hercům.

A proto se ptám, jak moc by mohl Frearsův titul zaujmout, pokud by se neodvolával na sdílenou vzpomínku na náhlý Dianin skon? Málo? Vůbec? Bez následného hysterického smutnění, kdy se z jakési dámy z Velké Británie stala „královna lidských srdcí“ (oplakávaná i u nás) by drama zapadlo, což působí poněkud divně s ohledem na to, jakým kritickým způsobem se Frears k tehdejší situaci vrací. Jenže doba nahrává patetickým výkřikům i situaci, kdy si i čtenáři bulvárních plátků oceňující každou choulostivou fotografii Lady Di, najdou viníky v bulvárních novinářích a zapomenou, že je svým šmírováním podporovaly. Zapomenou, že jim byla Diana ukradená, a utřou slzu při vzpomínce na tuhle velkou ženu. A nakonec si řeknou, že ani Tony Blair, a už vůbec ne královská rodina, to neměli lehké. Tohle ždímání emocí se mi zdá až groteskní...

To ale nic nemění na tom, že je Královna solidně realizovanou záležitostí, která potěší hlavně vaše maminky a babičky. Zaráží v ní sice i takové obsazení jednotlivých rolí, které se nejprve drží velké fyzické podobnosti a decentního projevu (Blair a samotná Alžběta II.), aby nakonec zařadilo do role hubeného a pokřiveného Charlese svalnatého charismatického chlapíka, drobounkou nebožku královnu-matku vystřídalo jakousi korpulentní dámou a v pozadí nechalo hulákat přehrávajícího Jamese Cromwella... ale přesto se na výsledek pořád kouká příjemně. Trocha humoru a pak pečlivě odehrané drama zasazené do kontextu skutečných a stále živých událostí. Pokud by na takové úrovni někdo natočil hraný film třebas o rozpadu Československa, nebylo by to nic k uzardění.