Logika domácí filmové distribuce přikazuje, aby byla kina zahlcena animáky a rodinnými odrhovačkami s Jennifer Lopez a na díla, která mají šanci „něco změnit“, překopat anebo spáchat takovou malou revoluci, se nedostávalo prostoru. Trh má (bohužel/naštěstí) svá pravidla, takže s pozoruhodnými díly typu A Scanner Darkly nebo This Film Is Not Yet Rated se můžete legálně potkat maximálně na festivalu anebo na DVDčku vytaženém ze zahraničních edic. Smrt prezidenta má tu výhodu, že profrčela éterem díky britským televizním stanicím, takže ti z vás, co nemají na zájezd do Toronta nebo neradi komunikují s Amazonem si můžou pořád naladit nějaký ostrovní kanál a čekat na reprízu. :-)

Proč tak učinit? Výše umístěný profil vám jistě napověděl. Smrt prezidenta si ale nezasluhuje kus pozornosti filmového fanouška jen kvůli tomu, že předčasně pohřbila George W. Bushe. Režisér Gabriel Range odhaluje další spektrum možností filmu jako média, které zpracovává a různě manipuluje se skutečností. Ne že by po formě fiktivního dokumentu sáhl jako první, anebo poslední. Jeho vliv spočívá v tom, že před dokumentaristy s trochou fantazie odhaluje nekonečné spektrum možností jak se vyjádřit k dnešním problémům. Doba nazrála k hravé práci s filmovou surovinou: Víra v pravdomluvnost médií už byla definitivně otřesena a už ani největší naivka z okresu si nemyslí, že to, co je otištěno v novinách, objektivně reflektuje nezměněnou skutečnost. A Range z toho drze těží.

Koncepční přístup, jenž stvořil Smrt prezidenta nabízí širokou škálu možností, jak dál glosovat stávající situaci. Jeho obrovskou výhodou je, že může za malý peníz přitáhnout svým realismem. Nenakašírované výjevy z protibushovských demonstrací vtáhnou i bez greengrassovské kamery a touhy „být uvnitř“. Gabriel Range má cit pro lavírování mezi pseudozpravodajskými vstupy a klasickými dokumentárními mechanismy, které chronologicky mapují danou událost a postupně se přesunuji od „božských“ pohledů shora na celé Chicago do bezprostřední blízkosti George W. Bushe.

Rangeovi se za pomocí různě sbíraných a dotvářených záběrů daří prakticky okamžitě navodit pocit, že se onoho říjnového dne atentát na amerického prezidenta skutečně odehrál. Mluvící hlavy z řad ochranky a prezidentova poradního sboru se vypovídají ze svých traumat, připomínají poslední okamžiky Bushovy kariéry a líčí jej jako obrovského profesionála, jenž si uměl snadno podmanit sál plný posluchačů a každému stisknout ruku s opravdovou srdečností. Range si tím velice šikovně obstarává jakési alibi a image „neutrálního pozorovatele“, který Bushe vlastně uznává. Nejprve vypíchne jeho kvality... a až poté jej nechá odkráglovat.

Právě v nejvypjatějších scénách Range prokazuje svůj um. Scény atentátu a následného pohřbu jsou velice působivé a zapnout je v televizi po týdenním pobytu v džungli, nikdo mi nerozmluví, že nejmocnější muž světa už nečichá ke kytkám od země. Pozoruhodně zpracované zlomové momenty (digitální technologie jsou holt mocnější než skutečnost) jsou bohužel „znesvěcovány“ některými okamžiky z demonstrací, v nichž mi přišlo příliš zjevné, že nikdo nikoho nemlátí, a záběry z bezpečnostních kamer, které paradoxně působí nejvíc nahraně a uměle. Těžko posoudit, zda se v tomto případě neprojevuje podvědomá jistota, že sledujeme fikci. To budete muset vyzkoušet na vlastní kůži... Osobně jsem ale přesvědčen že ne, jelikož Rangeovi se daří zkonstruovat pocit společně prožitého traumatu a vepsat sdílenou zkušenost alespoň na hodinu a půl do myslí diváků. Výše zmíněné výtky se týkají spíš konkrétní realizace a nepřesvědčivých proslovů prezidentových doktorů, kteří zkrátka mluví jako nastrčení herci, a ne opravdoví chirurgové na tiskovce.

Skutečný problémem jsou ale kritická sdělení, kterých tvůrci do filmu naložili opravdovou fůru. Smrt prezidenta rozhodně není apolitická, ač se to snaží první půl hodinu docela filištínsky předstírat. Range a jeho kolega Walter Finch načrtli scénář bezprostředního vývoje po Bushově skonu a nástupu Dicka Cheneyho do úřadu, v němž jako umělci s určitou nekompromisní vizí prokázali trestuhodně málo fantazie. Jejich předjímání budoucnosti se ZCELA zdržuje v mantinelech nejpropíranějších témat a nejčastěji publikovaných výtek vůči zámořským reakcím na události z 11. září. Proto se dočkáme odvety na Blízkém východě, soudního procesu a další utužení kontroly veřejného prostoru. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsou Range s Finchem další poslové povýšeného evropského pohledu, který si při pohledu za oceán akorát ťuká na čelo a mění americké obyvatelstvo v nesvéprávné ovečky, které Bushova administrativa bezmála tyranizuje.

Nechci tu vypadat jako agitátor za Bushovu politickou linii, jelikož bych se na základě toho, co jsem v úvodu „vyčetl“ ze Smrti prezidenta, odvážil tvrdit, že mám na danou věc podobný názor. Nezamlouvá se mi ale bezhlavé dotažení všech nemilých skutečností do absurdna (viz níže). Přijde mi kupříkladu zcestné znovu (pokolikáté už?) poukazovat na presumpci viny vůči muslimům: V době, kdy se daným jevem nepřikrášleně zabýval třeba Michael Winterbottom a desítky různých dokumentaristů, ba v momentě, kdy si ze strachu a podezíravosti vůči ošátkovaným vousáčům dělal srandu ve svých snímcích Spike Lee a dokonce i král bezduché zábavy Jason Statham (Crank se nezdá!), mi připadne autorský příspěvek Range s Finchem lehce tupounský. Jejich vize pouze zdůrazňuje provětrané stesky v médiích. A v nich alespoň mlčící americká většina nepůsobí zcela apaticky a bezbranně.

Možná mluvím příliš neurčitě, proto zmíním pár věcí, které by si mohli někteří z vás vyložit jako spoilery. Kdo tedy nechce přijít o jakási „překvapení“, nechť čte dál až po zhlédnutí filmu. Nuže (Spoiler) svou hloupostí mě urážela záminka k invazi do Sýrie. Televizní debata o tom, že „jsme našli hitlist, na němž byli napsáni Šaron, Bush a...“ přesahuje veškerou myslitelnou pitomost televizních výstupů (úplně vidím, jak mají v syrské tajné službě na nástěnce papír se jmény předních politiků, kteří mají být odstřeleni) a zavánějí fraškou, která dělá z lidí v americkém veřejném prostoru úplné hňupy. I ten vykonstruovaný soudní proces a „náhodná účast“ obviněného v tréninkovém táboře teroristů v Afghánistánu mi nevoněl. Další utužení šmíráckého Patriot Actu? Pro mě ten stejný problém... (/Spoiler)

I přesto by Smrt prezidenta neměla zmizet z dohledu nikomu, kdo tuší, že existuje jakýsi George Bush, válka v Iráku a severokorejský jaderný program. Pokud zná i Condoleezzu Rice a tuší, jakou funkci zastává Dick Cheyne, nemá jediný důvod zůstat vůči Rangeově námětově odvážné fikci netečný. Zručné řemeslo jí odejmout nelze, a pokud vám nebude vadit víra autorů v „opakující se historii“ (jen hlouběji a hůře) možná vás Smrt prezidenta i nadchne. Jako umíráček investigativních dokumentů, kterým máme věřit, každopádně obstojí stoprocentně.