Pokud bych měl spěšně sestavit žebříček pěti nejzajímavějších filmařů současnosti, určitě by mezi nimi nechyběl Michael Winterbottom. A to jsem, prosím, žádnému z jeho filmů nikdy nevlepil plné hodnocení, neviděl jsem v Berlíně opentlené In This World, onehdy jsem podcenil vynikající Nonstop párty, neukájel jsem se naplno nad Kódem 46 a ukájení nad 9 songs jsem nerozjel do takové míry, aby mi tato bohulibá činnost zaslepila zpracovávání filmových podnětů. Winterbottomovy snímky ovšem vykazují takovou jedinečnost a koncepční originalitu, že jim nelze i přes celou řadu neduhů odolávat (pokud lze považovat sled souloží a písniček za neduh). A Cesta na Guantanamo pochopitelně není výjimkou.

Tak jako Paula Greengrasse charakterizuje specifická schopnost inscenovat skutečné události do paradokumentárního hávu, v němž dominuje pocit realističnosti a roztřesená kamera (ne nadarmo nazývaná jako „greengrassovská“), Michaela Winterbottoma definuje slévání dokumentární skutečnosti s hranou nápodobou, přesněji spíš doplňkem. Postup, který už vtipně využil v Nonstop párty a (pokud mě mé informace neklamou) i v In This World, dokonale mísí autentičnost s hraným dramatem, pro které si režisér nemusí hledat záběry mezi náhodnými „filmaři okamžiku“, ale smí sám pečlivě zvolit způsob, míru, barevnou škálu, zkrátka kompletní obrazové i zvukové podání. Situace je pochopitelně o to pikantnější, že Guantanamo pojednává o otázce tak palčivé, že se jí musí věnovat i nejmocnější pánové našeho zhýralého světa a místo dýchánků s ambiciózními stážistkami v Oválné pracovně tak trávit čas na tiskovkách, kde vysvětlují to, co přímo jen těžko ovlivní.

Každopádně pro jistotu, pro toho, kdo by nevěděl: slovo Guantanamo označuje nechvalně proslulé vězení na Kubě, z něhož se vytratil nejen smysl nápravného zařízení („teroristi“ jsou pouze skladováni a přechováváni kvůli doznání a následné deportaci jinam), ale i veškerá lidskost. My sledujeme příběh čtyř, posléze už pouze tří Britů, kteří byli tak prostoduší, že se krátce po útoku na Dvojčata vydali do Pákistánu za svatební hostinou jednoho z nich. A pak shodou okolností zbloudili do Afghánistánu, kde zrovinka Bush, Blair a jejich služebníci odstartovali hon na vrahy s šátky na hlavách. Zbytek si jistě sami domyslíte.

Winterbottom ve spolupráci s Mattem Whitecrossem zpracoval jejich výpovědi, které se v mrazivé tónině vracejí k dramatickému zatčení na blízkovýchodních pláních, brutálnímu výslechu a dvěma letům nezákonného věznění, po němž nenásledovala řádný proces ani mnohonásobně „řádnější“ omluva. Nelze pochybovat, že většina guantanamské působivosti se rodí z povahy události samotné a z utrpení nevinných i vinných lidí, na něž se W & W snaží upozornit. Síla filmu se odvíjí od slunečních paprsků, které bezdůvodně, ale o to déle, grilují mozky nesouzených trestanců. Děsivost spočívá v sugestivním zachycení nelidských převozních podmínek, kvůli nimž doslova pochcípá valná část zajatců přímo uvnitř přepravního kontejneru. Mohl bych dlouze pokračovat... Guanatanamo je v tomto smyslu skutečným naplněním termínu dokument – nepachtí se za interpretacemi nebo novými pohledy na věc, ale skrze hranou akci stroze dokládá šokující vězeňskou politiku států, které se rozhodly exportovat demokracii i humanistické hodnoty v ní obsažené.

Stanovisko autorů je i přes nevelký zájem o globální kontext zjevné, protože při pohledu na konaná zvěrstva stačí i tři vložené věty Bushe, Rumsfelda a jeden pohled Blaira, aby se na plátně vyloupl požadovaný obraz ve vší své absurditě. Winterbottoma přesto nelze vinit z účelovosti. Pokud se v médiích halasně mluví o děsivém zacházení s odpůrci muslimských mocnářů a zvedá se kvůli tomu proti jejich režimům prst, sluší se podobně hlasitě mluvit i o přečinech druhé strany. Snad i o to víc. Nemusíme si nic nalhávat: Je logické, že provařeným Guantanamem a jednou Lydií Englandovou, která si spletla náplň dozorcovy práce s venčení psa, zparchantělosti spojené s válečným prostředím jistě nekončí. Jednoduše nemůžou, protože válka i jakýkoliv jiný ozbrojený konflikt plodí vyhrocené emoce, pod jejichž nánosem se snadno ztrácí úcta a ohleduplnost k jiné lidské bytosti.

Cestu na Guantanamo lze interpretovat jako propagační leták vyzývající k nápravě v jedné věznici. S ohledem na „klišoidní“ povahu útlaku (známe z vězeňských i válečných filmů) ale i jako obecnější upozornění na nekalé praktiky kdekoliv na světě. Nehledal bych proto v kratinkém exponování Bushe antiamerikanismus, nýbrž prozaický zájem o kontrast mezi medovými slovy vrcholných politiků a zdrcující realitou ve vězeňských kobkách.

Winterbottom tradičně nemá problémy s autentičností. Pátrání po působivých momentech by se tudíž rovnou mohlo vztáhnout na úplně celý film, v němž velmi dobře působí nervní, tudíž znepokojující hudební podkres. Nadmíru efektní je i obrazové propojování událostí z roku 2001 s happy-endovým návratem na tatáž místa o čtyři roky později, při nichž jsou podruhé využity tytéž reálné záběry (ty ostatně dokládají, jak moc věrohodný dokáže Winterbottomův hraný materiál být). Problém mám pouze s mluvícími hlavami, které Guantanamo jednak neustále zpomalují, zároveň ničí jeho umě vytvářenou filmovost a retardují ji v poněkud polopatický dokument televizního střihu. Pouhou ilustraci, v níž herci převádějí slova na plátno. Věrně a místy i strhujícně, ale obecně bez zásadní přidané hodnoty. Greengrassův nevysvětlující styl je bez promluv do kamery a vyprávěněk mnohem účinnější, aniž by drtivá většina diváků nutně musela pochybovat o důvěryhodnosti filmu. Dá se sice pochopit, že pokud chtěli autoři zasáhnout do reálné politiky, jsou pro ně vzpomínky skutečných obětí nezvratným argumentem. Dojem z Guantanama se na nich ovšem malinko tříští. I s jedním nadpisem „Podle skutečné události“ a bez obsahově drastických monologů by Guantanamo stále snadno navodilo pocit, že běžný smrtelník by teroru takovéhoto kalibru záhy podlehl a zbláznil se. A že svět opravdu nemusí být, za určitých okolností, pěkné místo.