V prvé řadě by mě zajímalo, nakolik Frears (v kooperaci s neustále „historizujícím“ scenáristou Peterem Morganem – viz zde), spolupracoval s královskou rodinou nebo Tony Blairem. Ožehavé téma, které v tradicionalistické Anglii prostě nemůžete zpracovat opravdu kontroverzně, by tím jistě ještě utrpělo. Film se při tom už tak rýsuje v navýsost chladných, skoro televizních barvách, které většinou pasují k již zesnulým osobnostem. Možná právě v tom Frears spatřuje vábivý potenciál svého filmu: Nejen Tony Blair a královna si mohou zaběhnout do biografu a spatřit dramatizaci nedávných událostí, vrátit se „do přítomnosti“, znovu rozehřát srdce na provozní teplotu a nakonec se utvrdit v tom, že monarchie nikdy nezemře, že i citově ledová Alžběta II. je dámou plnou vnitřních svárů a že Tony Blair kráčející ve zpomaleném záběru uvnitř Downing Street... je spíš k smíchu. Bez urážky. Zas budu cynický, ale Frearsovi z mého pohledu s přibývajícími lety nejspíš měkne mozek: Hřejivá retra a dramata podle současných skutečných událostí, která už předem soudě z traileru bojácně poklekávají před monarchou, nejsou, při pověstném šarmu Alžběty II. nebo prince Charlese, pro můj zažívací trakt to pravé ořechové. Jakkoliv se smyčce linou éterem bezesporu vznosně...