Originální snímek laděný do hororu, thrilleru, dystopické sci-fi i kritiky konzumerismu a obecně společnosti. To byla první Díra, která vzala Netflix útokem během nejtěžší covidové karantény a právem si vysloužila titul jednoho z nejúspěšnějších neanglicky mluvených filmů v historii této platformy. Nevšední koncept brnkající na oblíbenou strunu stísněného prostoru, neotřelého nápadu a odhalování nejnižších pudů v nás se povedl a není tak divu, že Španělé byli osloveni s tím, aby se do Díry znovu vrátili. Režisér se tentokrát chopil i scénáře a naservíroval divákům prequel, který bezpochyby lační po stejném úspěchu.

Tentokrát se vydáváme do období před prvním filmem. Již víme, jak záhadné místo funguje - na prostoru 333 pater postupně sjíždí platforma plná jídla, které je rozpočítáno tak, aby bez problémů stačilo všem obyvatelům tohoto stísněného prostoru. Zda se všichni najedí, nebo zda nižší patra budou trpět hlady, záleží tedy pouze na nenasytnosti vrchních pater. Jenže v díře tentokrát nevládne anarchie jako v prvním snímku, dříve tu totiž existoval Zákon, jehož dodržování chránili samozvaní Pomazaní. Každý si snědl pouze to, co si objednal, všichni si byli rovni a i ta nejnižší patra se dočkávala svého přídělu. A pokud ne, Pomazaní si vás pěkně brutálně podali, protože Zákon se musí dodržovat za všech okolností, i za cenu velmi krvavých obětí. Jenže jak dlouho takový systém vydrží?

Nejde nic, srovnání s prvním filmem se těžko vyhneme. Tam totiž dobře fungovala linka s postupným odhalováním toho, na jakém místě se vlastně nacházíme a jak celá Díra funguje. Tentokrát jsme však již od počátku seznámeni s celým dystopickým principem a jsme si dobře vědomi toho, že tvůrci do bezútěšného betonového prostoru pěchují alegorii sociálního systému. Jenže zatímco první snímek se zabýval bezuzdným kapitalismem, kdy jakmile se někdo octl v prvních patrech, tak žral vše, co mu přišlo pod ruku, druhá si bere na paškál socialismus a namísto konzumerismu se strefuje spíše do ideových principů. A občas si píchne do náboženství a sekt. Někdy se zase pokouší o analýzu lidské psychiky. A nefunguje vlastně nic z toho. 

Zprvu sledujeme komornější příběh, který buduje hezky nevšední vztah mezi dvěma postavami. Jen jedna z nich však působí zajímavě a staví na poutavém pozadí, které láká na její další vývoj. Jenže světe div se, plešatý behemot, jehož jméno jsem stihl úspěšně zapomenout, i přes postupně rozvíjený příběh vyklízí pole překvapivě brzy a bez většího dopadu na děj, což zamrzí. Hlavní hrdinka, jež přebírá jeho pochodeň, totiž není ani zdaleka tak zajímavá, působí vyprázdněně a její místo v příběhu je pouze šablonovité. Jakmile se pak scénář pokouší o vysvětlení její motivace, působí to bohužel až směšně. 

Z hlediska vizuality a hromadící se akce lze těžko něco vytknout. Atmosféra je nadále zdrcující, orwellovsky zvířátková a lidské charakteristiky jsou z obyvatel díry postupně odřezávány. Režijně se pohybujeme na malém prostoru, který dovedl Galder Gaztelu-Urrutia vytěžit skvěle a některé scény zavání důrazným body-hororem, na nějž vůbec není příjemné se dívat. Ani prostředí se neokoukává, tvůrce vše snímá zručně a nápaditě. Od betonových stěn se nehneme, důmyslná režie však neustále přichází s novými způsoby, jak vše nasnímat, aby z toho oči nebolely. Problémem však zůstává scénář, který gradující krvavé interakce hází do děje ledabyle a nefunkčně. Víme, že sledujeme postupný rozpad systému po vzoru socialistických režimů, kdy si nikdy nemůžou být všichni rovni, ale mimo vzletné myšlenky scénář neposkytuje nic originálního a postupně nudí, až otupuje.

Kritika nesvobodných poměrů a autoritativních režimů by mohla být podnětná, nebýt toho, že si režisér a scenárista v jedné osobě bere do huby až příliš témat, k nimž navíc přistupuje dost jalově. Do děje postupně vplouvá několik postav, které bez většího prokreslení zase odchází a nemají pro film a jeho témata prakticky žádný význam. Snaha o jejich hlubší vyjádření je marná a další vršení motivů jako zmíněné sektářství, rozporuplné výklady zákonů nebo to, že se z nás v davu stávají zvířátka, dělá děj jen zmatenější. Podobně jako poměry v samotné díře se tak film postupně rozpadá vrstvením dalších a dalších rádoby vzletných myšlenek, které nefungují. 

To vše jen podtrhuje fantaskní závěr, který se opět snažil o inteligentní údernost a přesah, ale tvůrce filmu se tou dobou dokopal tak hluboko v díře své přezíravosti, že vlastně není vůbec jisté, co vše chtěl filmem sdělit. Možná šlo jen o mou neochotu se více angažovat formou hlubokého zamýšlení nad tím, co jsem vlastně viděl, ale film mi bohužel nedal příležitost se dostatečně bavit, abych se o to dále pokoušel. Nic nedává smysl, vše je vážné, zmatené, kýčovité a snaha brnkat na emotivní strunu vyznívá do ztracena. 

Přehrajte si trailer První film stavěl na originálním konceptu a více se opíral o lidské postavy a jejich boj s bezútěšnou a neměnnou situací ve společnosti i vlastní psychikou. Druhý snímek tyto principy již využít nemohl, proto se pokusil o nosnější témata a robustnější kritiku společenských poměrů, což se ale vůbec nepodařilo. Je otázkou, jestli se však tento koncept dal vůbec zajímavě vytěžit ještě ve druhém filmu. Originální snímky opírající se o funkční a jednoduchý princip uvidíme vždy rádi, ale měly by mít co říct. Už první díl s tímto bojoval, druhý se zcela rozpadl a já se velmi bojím, že trojka už je na cestě.