Polská režisérka Małgorzata Szumowska patří v poslední půldekádě mezi tamější hitmakery a její díla Tvář a Tělo bodovaly i na berlínském festivalu. Navzdory všeobecně pochvalným reakcím jsem předloňskou Tvář úplně nedocenil a vinou přehnané schematičnosti pro mě nebyla kritika společnosti dostatečně zdrcující. Oproti aktuálnímu Dalšímu jehňátku, které se prezentuje jako sektářský horor, je na tom Tvář ale přece jen velmi dobře.

Ocitáme se v prostředí sekty, žijící izolovaně kdesi v amerických lesích. Osazenstvo tvoří ježíšovsky vypadající Pastýř, v jádru samozřejmě poctivý odháčkovávač, a jeho harém. Starší ženy jsou jeho manželky, ty mladší zase dcery. Zfanatizované ženy si libují v čitelném světě a manipulativnímu vůdci stáda zobají z ruky. Postupem času je však uskupení ze svého lesního ráje vykázáno a musí se vydat na cestu. V ten moment začínají problémy, jelikož Pastýř přestává své ovečky zvládat, a mladá Selah začne jeho neochvějnou nadřazenost zpochybňovat.

V centru dění je tedy mladá dívenka, zahraná charismatickou Raffey Cassidy – teprve sedmnáctiletým anglickým talentem připomínajícím mladší verzi Saoirse Ronan. Její duševní probouzení jde ruku v ruce s tím tělesným, jelikož nejprve usiluje o status manželky, posléze však začne zjišťovat, že vůdce smečky za to možná nestojí. Jestli vám to přijde jako vcelku prvoplánová emancipační premisa, máte samozřejmě pravdu. Snímek se překvapivě o nic nového nepokouší a předkládá jen mnohokrát viděný příběh o tom, kterak se zmoudřelé ženy postaví tyranskému muži.

Další jehňátko zdánlivě nabízí hned několik možností, jak jednoduché vyprávění interpretovat – můžeme zde vidět kritiku trumpovsky suverénního patriarchátu, církevní dogmatičnosti a částečně i povrchního fungování policie. Metaforičnost je však bez přehánění primitivní a banální a každého, kdo alespoň zlehka narazil na biblickou symboliku, nemá, čím překvapit. Dočkáme se tedy jehňátek, exodu, nečistoty v podobě menstruace a tak dále a tak dále.

Bylo by nefér nezmínit krásné scenérie a promyšlenou kameru, která dokáže malovat kompozičně i barevně krásné obrazy. I hudba funguje, ovšem výsledný dojem je kvůli své banálnosti a nenápaditosti bohužel slabý, čemuž nepomáhá ani pomalé a předvídatelné vyprávění. V průběhu sledování diváka napadne srovnání s tituly jako Slunovrat, Antikrist, Portrét dívky v plamenech nebo Maják – všechna tato díla jsou však o jednu až dvě úrovně jinde. Bát se v tomto případě určitě nebudete a ani jako podpora v boji proti dogmatům (ať už církevním, či patriarchálním) Další jehňátko kdovíjak neuspěje. Výsledkem je nafouklé krvácející nic.