Některé nemoci vidíte, jiné – pokud si nedáte pozor – vás budou nenápadně sžírat zevnitř až do bolestivého procitnutí. Klícka je film o tom druhém a pakliže se na to nepřipravíte, pravděpodobně vás snímek, jeho atmosféra i závěrečné poselství silně minou. V opačném případě vás ovšem čeká poměrně intenzivní zážitek s místy až fyzicky nepříjemnými scénami, které se zaryjí do paměti na hodně, hodně dlouho.

Snímek je režijním návratem Seana Durkina, jehož celovečerní prvotina Martha Marcy May Marlene vyšla v roce 2011 a jediným jeho dalším projektem od té doby byl podle všeho ucházející britský seriál Southcliffe. Jeho novinka, do které si obsadil Juda Lawa a Carrie Coon, pak vypráví o manželském páru v osmdesátých letech, který se přestěhuje z New Yorku do obřího venkovského sídla poblíž Londýna. Hlavní postava, obchodník jménem Rory, by rád začal s čistým štítem. Jeho žena Allison a jejich dvě děti z té představy zpočátku nejsou nadšení, nicméně po chvíli přemlouvání skončí celá rodinka na britském venkově a vše se asi na minutu zdá být dokonalé. Brzy nato ovšem zjišťujeme, že zdání jako obvykle klame.

Přehrajte si trailer

Pokud jste viděli nedávný český snímek Domestik (podotýkám, že mně například vůbec nesedl) nebo daleko zajímavější matku!, bude vám zdejší ústřední pár náramně povědomý. Na první pohled se Rory i Allison tváří šťastně. On jí na začátku probouzí pohlazením a kávou, ona ho naopak chce podporovat v jeho kariéře. Jenže po přesunu do Londýna se v Rorym něco zlomí, najednou pro něj rodina přestává být prioritou a stává se z ní jen prostředek pro naplňování jeho vlastních ambicí. Syna umístí do elitní školy, o které snil kdysi on sám, manželce koupí koně a nechá postavit stáj, jen aby se přátelům mohl chlubit, že jsou bohatí. Sám se pak vrhne po hlavě do staronové práce, od které si najednou začne slibovat velké, pravděpodobně nereálné věci. A taky začíná lhát. Často, trapně a ošklivě lhát.

Že je něco v nepořádku divák snadno vyčte i na základě vizuálních vodítek. Záběry na obří sídlo, do kterého je skoro až perverzně vidět ze všech stran, podezřele zamlklé děti, které se ze školy vrací s čím dál skleslejšími výrazy, nervózní kůň, který v noci nemůže spát – hned na to se navíc Allison dozvídá, že navzdory ujištění od Roryho jejich finanční situace zdaleka není tak růžová, jak to její muž maluje. Ten si to ale nepřipouští a tak klidně i uvažuje o koupi bytu přímo v centru Londýna, který si ovšem nemůžou dovolit. A tím jeho postupné iluze teprve začínají.

Anglické podnebí je k podobně bezútěšné atmosféře jako dělané a že z tohohle čím dál nepříjemnějšího vztahového pekla brzy nebude úniku hezky podtrhuje i zlověstně všudypřítomná hudba. Aby toho nebylo málo, přichází film v kritickém momentu s pohřbem, ze kterého už se člověku vyloženě dělá šoufl.

Roryho lhaní a finanční potíže vedou pochopitelně k prvním střetům mezi ním a Allison. Ty jsou přitom s každou přibývající hádkou jedovatější a jedovatější. Lhaní už se navíc dopouští i samotná Allison, a to když se snaží uklidňovat obě děti, že je vše v pořádku. Carrie Coon jsem si poprvé všiml už v té malé roli, co měla ve Zmizelé, pak mi vytřela zrak v Pozůstalých, a od té doby k ní chovám velký respekt. A podle všeho zaslouženě, protože tenhle snímek stojí zejména na ní, a to i přes skvělý výkon Lawa.

Volba osmdesátých let v příběhu samozřejmě není náhodou. Rádoby pompéznost a snaha všechny konstantně oslňovat umělým přepychem je pro ně příznačná, a Roryho touha mít všechno a hned, ze které se postupně stává posedlost, do nich perfektně zapadá. O to bolestivější je později sledovat jeho uvědomění si, že vlastně nemá doslova vůbec nic. Tohle hezky reflektuje jízda v taxi, kdy se řidiči ze všeho zpovídá a když konverzace sklouzne k tomu, jestli je aspoň dobrý táta, dostává Rory pomyslnou poslední ránu. Následné vyvrcholení filmu – aniž bych spoileroval – bude pro někoho působit možná lehce antiklimaticky, jenže v realitě je to vlastně dost možná ten nejautentičtější moment celého filmu. Je to moment, kdy se neviditelná nemoc, jež postupně nakazila všechny přítomné, naplno odhaluje. A jedině poté může přijít léčení. Při správné náladě snímek utíká jako voda, zároveň s tím je ale třeba zmínit, že děj nepatří k těm nejrychlejším, emocionálně vás to spíš vydeptá, než semele, a postavy jsou lehce šablonovité, takže pokud máte nakoukáno, předem víte, co vás zhruba čeká. To ale neznamená, že si zručně natočený snímek své fanoušky nenajde.