Posledního skotského krále miluju. Je to přesně to, co má žánr dokudramatu splňovat. Neotřele civilní, ale dokonale vytěžené drama vycházející ze skutečných událostí, které dává skvělým hercům možnost rozbalit to ve velkém a možná i naplnit své oscarové ambice. Ostřílený dokumentarista Macdonald v něm přesvědčivě ukázal, že má talent i na filmové vyprávění, nebo minimálně na balancování na tenké hraně mezi oběma celovečerními formami. Možná jsem od Mauritánec naivně očekával totéž, natěšený z atraktivních trailerů, co daly alespoň na chvilku zapomenout na to, že tohle téma přichází s notným zpožděním.

O věznici v Guantánamu jste toho asi už četli hodně, ať už jde o waterboarding a další kontroverzní výslechové taktiky, nedostatečnou dokumentaci nebo snahu vše utajit, vedoucí až na ty nejvyšší myslitelné posty. Dokonce i knižní předloha Mohamedou Ould Salahiho, Deníky z Guantanama, vyšla už v roce 2015. Filmové zpracování má proti ní notné zpoždění a navíc ho někdo necitlivě přejmenoval. Sami uznejte, že Deník z Guantánama by určitě do kin, i těch virtuálních, nalákal víc zvědavců. Ale pro filmového fandu je to vlastně jedno – vidí v obsazení Jodie Foster a Benedicta Cumberbatche plus neodbytný pocit, že jde o politický thriller, v němž se přeci jenom rozkryje něco nového a nečekaného.

Jenže právě tady jinak neomylný Macdonald trochu selhává. Charismatický Tahar Rahim v hlavní roli sice jede od první scény na plné obrátky, na rozdíl od volnoběhu mnohem slavnějších přihrávačů, ale pan režisér vede jeho osud až příliš laskavou rukou. Zní to paradoxně, bavíme se tu o mnohaletém věznění v jedné z nejbrutálnějších věznic světa, ale až na torture porn koláž v závěru snímku, jsou před divákem skutečné útrapy protagonisty a mučedníka úmyslně skryty, aby nebraly vítr z plachet právnickému dramatu. Jodie Foster jako aktivistka a důležitá právnička bere Salahiho případ pro bono a vyráží do Karibiku, aby bojovala nikoliv za práva potenciálního organizátora útoku z 11. září, ale za právo každé lidské bytosti na spravedlivý soudní proces.

A odtud už jedeme bezpečně v předem narýsovaných lajnách, ze kterých vás vytrhne snad jen jižanský akcent Benedicta Cumberbatche, jež mě z každé jeho scény spolehlivě vytrhával. Postava plukovníka Couche je správně rozporuplná a vděčná, ale ten přízvuk byl prostě moc. Jodie Foster oproti tomu jede za slunečními brýlemi svůj standard a je Rahimovi cenným spojencem. I její charakter je ale předvídatelný, podobně jako směřování celého děje, rámované flashbacky ve čtyři ku třem, z nichž Macdonald skládá mozaiku důvěrně známou i těm, co předlohu nečetli.

Po úvodním rozestavění šachových figur už totiž neexistují žádné šedé zóny, žádné pochybnosti a žádná tajemství. Bílí jsou bílí a černí jsou černí. I ta koncovka není žádným překvapivým gambitem (snad s výjimkou podoteků v závěrečných titulcích, z těch se vám sevře žaludek a otevře kudla v kapse), jen prostým a místy bezkrevným přepisem řádků z deníčkového bestselleru. Nebýt Rahima v hlavní roli, schopného prodat frustraci i utrpení jedním jediným pohledem, topil by se v tom Macdonald možná ještě víc. Na první pohled Mauritánec vypadá jako zkušeně odvedená prácička, ale při tom druhém už jde o pouhou rutinu, hezkou celovečerní ilustraci zajímavého soudního případu, která vlastně velké plátno nepotřebuje. Kdyby ji Macdonald natočil jako televizní či VOD minisérii, poslední dobou tak vděčný formát při resuscitacích dávné i nedávné historie, dost možná by našel početnější a spokojenější publikum. 

Jako oscarová tutovka ale Mauritánec v nominačních dostizích víceméně pohořel. Není těžké pochopit proč – premisa prostá vyložených zvratů nebo třecích ploch je i pro schopného tvůrce pastí, z níž není úniku. Macdonald se svou pověstí pečlivého tvůrce a dobrého hospodáře nemůže od známé předlohy vyloženě uhnout a vymýšlet si poutavější story. Zásadní příběh, který by měl být vyslyšen? Určitě. Zásadní drama, které strhne a šokuje? Určitě ne. A není to tím, že jsme jako diváci natolik okoralí. Snímek zkrátka ve svém třetím aktu dopluje do cíle bezpečně a bez zaváhání. Hledat nezbytné přesahy a stínohru v ledabyle naznačeném portrétu Guantánama je proto těžší a vyžaduje to od diváka vlastní iniciativu. 

Přehrajte si trailer Je to chybička o to větší, o kolik je pro libovolný film v současné době obtížnější oslovit cílové publikum a prosadit se ve fragmentarizované krajině mediálního obsahu, co zaplavuje náš obývák. Nakonec je možná opravdu lepší zamávat Jodie Foster a vzkázat: Ne, raději knihu! I mírně spokojený recenzent totiž musí mít podezření, že se tady při přepisu z knihy na plátno ztratilo mezi řádky až příliš nosných myšlenek.