Uznávaný britský režisér Guy Ritchie to nemá v posledních letech s filmovou distribucí zrovna lehké. Na značné finanční problémy studia STX Films teď doplatil i jeho nejnovější válečný snímek The Covenant (původně pojmenovaný jednoduše The Interpreter), který po omezené distribuci v kinech s takřka nulovou marketingovou kampaní za zády zamířil na placené platformy a později dorazí také na Prime Video. A je to poměrně škoda, protože na rozdíl od jeho předchozího pokusu o špiónskou akci v Operace Fortune: Ruse de guerre se se změnou žánru a bez Jasona Stathama režisér opět celkem našel, a jeho snímek si tak velké plátno dozajista zaslouží. Je to nicméně trochu komplikovanější a není to bohužel bez výhrad.

V listopadu roku 2001 vyslaly Spojené státy v návaznosti na 11. září do Afghánistánu 1300 amerických vojáků. O deset let později už jich v zemi bylo 98 tisíc. Armáda si pro to najala zhruba 50 tisíc afghánských tlumočníků, kteří se díky své práci mohli ucházet o speciální vízum umožňující přestěhování do USA. Přesně těmito slovy vás uvede Ritchie do obrazu, než nás přenese do roku 2018 k jednotce seržanta Johna Kinleyho (Jake Gyllenhaal), která se zaměřuje na pátrání po výbušninách. V krátkém intru se pak seznámíme se členy jednotky a než se člověk naděje, potřebuje Kinleyho útvar nového tlumočníka. Enter Ahmed.

The Covenant je minimálně v první půlce nečekaně autentickým válečným dramatem, které sice nevsází na nějaké hyperrealistické prvky, zároveň ale nepůsobí ani jako prosťoučké military porno à la 13 hodin. V tomhle ohledu má Ritchieho novinka mnohem blíž třeba k Černému jestřábovi nebo Smrt čeká všude. Je zcela zbavená patosu, a když už dojde k akci, je taktická a přehledná. Především je tu ale ten Ahmed s tváří Dara Salima, jenž tomu výletu do Afghánistánu dává svěží závan nové perspektivy. Najednou totiž sledujeme americké vojáky taky očima zástupce běžného lidu, což je rozhodně vítaný prvek, kolem kterého navíc Ritchie, který se postavil i ke scénáři, buduje zbylou zápletku.

Film je od začátku vyprávěný v takovém netradičně tklivém a minimalistickém duchu. Nejdřív je tu smrt parťáka z jednotky, následně se řeší marnost velení a frustrace z toho, co se vlastně v zemi děje, pak ještě dojde na přetřes osobní tragédie v životě onoho tlumočníka, a najednou už to není jenom o zbytečnosti války a boji s větrnými mlýny (ve filmu doslova padne věta, že odříznout jednu hlavu Talibanu znamená vytvořit jinde dvě další), ale právě o vztahu seržanta Kinleyho a protřelého, byť trochu svéhlavého Ahmeda. Pak se navíc stane něco, kvůli čemu se dynamika zcela promění a z válečného thrilleru je tak rázem dobrodružný survival. A až potud je to všechno výborné a hodnotil bych mnohem vyšším číslem, než které momentálně svítí na konci recenze.

Jenže pak je tady ještě ta druhá polovina snímku. V té totiž naneštěstí dochází k mnoha tradičním neduhům, jako je onen zmiňovaný patos, komplex bílého zachránce, Gyllehaalovo přehrávání a spousta šťastných náhod či deus ex machin, které pocity z jinak výborně rozjetého filmu sráží zpátky do obyčejného nadprůměru. Zde si neodpustím srovnání s Ritchieho Rozhněvaným mužem. Zatímco jeho heistový revenge opus byl do posledního detailu, do poslední hudební noty a do posledního koutku tváře Jasona Stathama precizně vypulírovaným a pečlivě naservírovaným majstrštykem, u The Covenant jsem měl často pocit, že je to mnohem větší improvizace a režijní freestyle. Což o to, ta první polovina je tak poutavá, že to ničemu nevadilo. Pak se z toho ale stává problém, kterého už si nejde nevšímat.

Zároveň ano, je to výsostně chlapská tématika podaná, inu, hezky oldschoolově chlapsky. Už samotný princip a význam slova „covenant“, které v překladu znamená něco jako slib, závazek, zkrátka pouto, které dva lidi svazuje, mi byl coby divákovi sympaticky blízký. Za jiných okolností bych to už jenom kvůli důrazu na tenhle aspekt strašně rád vynášel do nebes a označoval nejlepším válečným filmem posledních let. Jenže pocity zklamání z nešťastně uchopeného (čti rutinního) závěru snímku, kdy vyprávění ztrácí na soustředěnosti, vlezlé flashbacky působí křečovitě, Ahmed se ocitá v nepochopitelně pasivní roli a scénář je psaný podle mustru a tudíž bolestivě průhledný, tady zkrátka to prvotní nadšení maličko zchladily.

Přehrajte si trailer Pořád si myslím, že The Covenant patří v rámci žánru i Ritchieho tvorby k tomu lepšímu, co kdy vzniklo. Stejně tak je radost sledovat britského šikulu testovat i jiné žánry (k válce se ostatně vrátí hned ve svém dalším díle). První ohlasy však byly možná až příliš pozitivní a je tak na místě mírně krotit očekávání, protože pak věřím, že vám tahle do velké míry strhující válečná podívaná dá přesně to, po čem vaše srdíčko touží.

P. S. z Christophera Bernsteada se rychle stává jeden z nejzajímavějších skladatelů současnosti. I on však zvládnul se soundtrackem k Rozhněvanému muži vydolovat podstatně silnější emoce.