Pan Babaduk dělá břink a dělá ťuk. Nechodí dveřmi, nechodí oknem, přichází, jen když si trochu loknem. Odhodí klobouk, odhodí plášť, miluje, když k němu cítíte zášť. Ano, rýmovačky jako je tahle, spolu s výrobou děsivých černobílých leporel, patří k základnímu vychování každého spisovatele, pisálka a dokonce i recenzenta. Bubák v australském hororu je ovšem jen rafinovanou vedlejší postavou, která není v první půli vůbec vidět a i v té druhé o její pravé podstatě minimálně pochybujete. A vězte, že právě to je na režijním a scenáristickém debutu Jennifer Kent to vůbec nejzajímavější.

Rozhodně od Babadooka neočekávejte klasický horor s prsatými holkami, lacinými lekačkami a záhrobními artefakty. Na to je tu Ouija. V Babadookovi jde mnohem větší hrůza z ovdovělé matky a jejího syna. Manžel zemřel v den narození své ratolesti během autonehody a jeho absence zanechala v obou pozůstalých hlubší jizvy, než by kdo mohl tušit. Matka se po spirále depresí řítí do pekel, syn ve škole ne a ne zapadnout, a pak je tu ještě ta tajemná knížka s bubákem, o němž malý Samuel neustále mluví jako kdyby byl v místnosti. A přesto tenhle film není jen ledabylým klonem Poltergeistu nebo Paranormální identity. Celou dobu se tváří, že neumí do pěti počítat a na konci se vám vysměje, že jste se nechali oblafnout odrazem v zrcadle.

Hlavní trumfy dějového oblouku bohužel nemohu pochválit veřejně, aniž bych nezabloudil do spoilerové říše, což mne tentokrát mrzí dvojnásob, protože australský film vás dokáže vodit za ručičku tak šikovně, že ho při závěrečných titulcích můžete považovat buď za průměrný horor nebo za velmi dobrý psychologický film. Funguje jako obojí, ale pokud neuvidíte onen přesah, bude vám trochu chybět finále v klasickém slova smyslu. Pro mne naopak Babadook v posledních dvaceti minutách hodně nabobtnal a odcházel jsem s kina s připitoměle spokojeným výrazem, ačkoliv se vlastně "zas tak moc nestalo".

Jennifer Kent si totiž jako pokerový hráč zkušeně hájí trumfy až do konce. Herecké výkony matky (Essie Davis) a syna (Noah Wiseman) jsou ovšem vynikající a postupné psychické hroucení je dokonale hmatatelné, jakkoliv jsou jeho příčínou reální bubáci, které všichni dobře známe (školní sbor, sociálka, příbuzní, sousedé), a nikoliv mytické monstrum s hlubokým hlasem a dlouhým nožem. Nejděsivější tu nejsou stop-motion triky s nějakou obludou, ale stará dobrá hádka nad kuchyňským dřezem, kdy se hraje o to, kdo má silnější hlasivky a dokáže operovat s posledními zbytky selského nebo vlastně jakéhokoliv rozumu.

Film má velmi, velmi pomalé tempo a je oděn do lynchovsky vyšisovaných barev a skoro až divadelně pečlivých kulis. Jinými slovy je na hony vzdálen hollywoodskému vizuálu a jeho zvuk často zastiňuje obraz. Pro někoho to mohou být varovné znaky, pro jiného naopak lákadlo. Hrůza je tu plíživá, takže neútočí náhlými lekačkami nebo divnými zvraty. Babadook je příjemně oldschoolový, ale ani to není úplně přesné označení. Je totiž jiný, natolik odlišný, že vám bude vrtat hlavou ještě několik dnů po zhlédnutí.

Jsou to čerstvé oči debutanta? Jde o to, že se o hororový thriller pokouší žena a vnáší do něj vlastní, poněkud nepopulární názor na mateřství a výchovu dětí? Ať je to tak či onak, je Babadook zároveň překvapivě vyzrálým dílem, které těžko odhadnete předem. Jestli stejně jako hlavní hrdinka budete bubáka hledat pod postelí nebo ve skříni, odejdete z kina s nepořízenou.