Francouzští tvůrci Eric Toledano a Olivier Nakache před třinácti lety způsobili filmem Nedotknutelní nemalé pozdvižení. Pohodová komedie stavící na rozvíjejícím se vztahu mezi aristokratem na vozíku a rozjařeným mladíkem, který stárnoucímu zbohatlíkovi ukazuje krásy života, se vytasila s trefným scénářem a přirozeným humorem, čímž masám učarovala. Trailery na jejich letošní novinku Těžký rok pak slibovaly sázku na podobné propriety, které by mohly evropským divákům polechtat bránice a rozlít jim blažený úsměv na tváři. Tentokrát k pohodě ale přidali i satirickou kritiku nadměrného konzumerismu a ekologický aktivismus. A tím si trochu zadělali na problémy.

Znovu se zaměřujeme na nevšední hrdiny, kteří úplně nereprezentují střední třídu. Albert a Bruno jsou dva lůzři, kteří hromadí jeden úvěr za druhým, vydělávají si kdejakou levárnou a pro jídlo a pití zdarma by udělali cokoliv. A to se jim jednou vymstí, neboť se díky příslibu rautu dostanou na sdružení ekologických aktivistů, kteří bojují za lepší budoucnost pro všechny. A tam se Albert, který je schopen během slevových akcí pro levnější televizi zkopat kdejakou stařenku, zakouká do sličné dívky s ofinou, která odmítá majetek a blokuje dopravu za lepší zítřky. Láska a konflikt jako hrom jsou na světě.

Tvůrci chtějí být aktuální. Trefný úvod s až parodickým přesahem je přesně tou scénou, kdy se divák potměšile usmívá situaci, které byl možná sám mnohokrát účasten. Zákazníci peroucí se o zlevněnou elektroniku ve slow motion dávají hned zpočátku na odiv snahu režisérů o satirickou kritiku společnosti. Rozdmýchané kritické tóny pak vystupují napříč celým filmem v různých obměnách, většinou jsou však podávány skrze výše představené postavy, jež jsou jejich aktivními účastníky. Strefování se do konzumerismu, hrabivosti a tím způsobeného ničení planety je všudypřítomné, přičemž Nakache s Toledanem tyto situace většinou využívají pro humorná odlehčení. A v tom je nejspíš ta trable.

Nedůslednost v těchto scénách má za následek, že je motivace postav rozmělněna. Jejich neprůhledné chování, kdy v jednu chvíli floutci působí jako zarytí aktivisté, aby ve chvíli druhé představili svou nepříjemnou zneužívající tvář a chovali se jako největší parchanti, nechává diváka zmateného nad tím, jací vlastně jsou. Jsem fandou nedořečených věcí, které nechávají pracovat mysl a fantazii publika. To, že jsou ale dva hlavní hrdinové nedostatečně vykresleni a jejich motivace je pro dobro humoru a romantické linky nevyřčena, ba je dokonce zmatečná, nenechává prostor pro interpretace, ale vyvolává dojem zkratkovitosti a odfláknutého scénáře. Tím je pak oslabeno i vděčné téma o ekologickém aktivismu, které mohlo být pojato mnohem silněji a důsledněji.

Film sice vyvolává důležité otázky o tom, co stojí za přilepování se k silnicím a narušování summitů, které mají planetu zachránit. Je to ale vše jen lehce naťuknuto, aby se opět mohlo rychle utéci k odlehčenému gagu či romantickému tokání. V tomto smyslu působí důrazně pouze závěr, který kritickou tematiku pojme odpovědně a zanechá potřebnou emoci. Stejně tak hořkosladce laděný epilog snímku ve své alegorii, která kontrastuje s dosavadním průběhem filmu, zanechá potřebný dojem důležitosti a varování. Jinak ale film v jakékoliv kritičnosti či rozšiřování povědomí o důležitých tématech selhává, byť na tom stojí jeho premisa.

Ale! Přesto si myslím, že Těžký rok stojí za to vidět. Komediální řemeslo mají totiž tvůrci stále v malíku. Společensko-satirický přesah je tu na sílu, ale jako pohodová komedie s přirozeným humorem, který vychází zejména ze sympatických postav, to funguje skvěle. Přes zarputilou otravnost dvou hlavních hrdinů jde o týpky, se kterými je fajn trávit čas a fandíte jim v jejich stupidních vrtoších. Náramně se doplňují s roztomilou Noémie Merlant v hlavní roli nadšené aktivistky, jež je ochotna položit život za dobrou věc. Jejich interakce jsou po celou dobu filmu svěží a baví vás sledovat vzájemné špičkování a poznávání se. Herci jsou zábavní a vědí, že je potřeba odlehčených výkonů, které nejsou skoupé na tupé výrazy a parádní načasování hlášek. Právě díky nim a jejich pohodovým charakterům komedie vybočuje ze zapomenutelného průměru.

Přehrajte si trailer O to větší je škoda, že vztahy mezi nimi nejsou kvůli přehnané sázce na společenskou kritiku dostatečně prokresleny a rozřešeny. Mnohé vážné linie, které naopak mohly být podnětné a posouvat vzájemné peripetie ještě víc kupředu, pak zůstávají nedořešené a působí trošku násilně, jako například chmurné myšlenky na sebevraždu či celá postava Mathieu Amalrica. I to jsem ale díky zručnému komediálnímu řemeslu schopen odpustit. Další díra do světa se tedy nekoná, ale jedno příjemně strávené odpoledne v kině v klidu jo.