Rimsy momentálně “odpočívá” někde u česko-polských hranic a my mu to rozhodně nemáme za zlé, protože mizerné filmy se rodí každý týden a i jejich vrchní hltač si někdy zaslouží dovolenou. I proto se v redakci musel najít inteligentní, statečný, zkušený… prostě já, kdo zajde na nový český film. Vždycky nám vyčítáte, že podobné skvosty odbudeme nízkým hodnocením i počtem znaků. Před pár dny jsme se vám stovkou nejlepších československých filmů snažili dokázat, že tuzemskou kinematografii tak úplně nezatracujeme. Zároveň jste si mohli všimnout, že těch zástupců z poslední desetiletky v tom žebříčku moc nebylo. Bude líp? Ano, ale určitě ne s tímhle nejnovějším přírůstkem.

Je sobota a já se těším na večerní svatomartinskou husu. Bylo by velmi snadné napsat tři flambovací odstavce, seknout tam ty dvě z deseti, které všichni čekají, a přihlásit se do loterie o dotační příspěvek (rozuměj zkusit být tak troufalý a říct si za tohle o honorář). Uděláme to ale trochu jinak. Marie Poledňáková totiž napsala knihu. Normální tuctovou detektivku, ve které vdova Vanda, žijící v lázeňském městečku, pátrá po příčině smrti svého manžela, elitního detektiva s rozdělaným případem. Brzy zjistí, že stopy, které vedoucí k vyřešení poslední fušky mohou ohrozit nejen ji, ale i celou její rodinu. Zní to jako klasický brak, ale nezatracujme snahu autorky dětských komedií, která chce prorazit v jiném žánru. J. K. Rowling se to se soukromým očkem Kormoránem taky povedlo. Poledňáková tedy není stejný kalibr, ale kniha se dobře prodávala a filmová adaptace byla na spadnutí. To poslední, co Poledňáková chtěla, bylo vyměnit psací stroj za klapku, a tak hledala vhodného náhradníka, až našla Jana Pachla, autora Gangster Ky nebo Rapla a Cirkusu Bukowski.

Pachl na první pohled vypadá jako ideální kandidát na režii noirové kriminálky se spoustou voice-overů, silnou ženskou hrdinkou a půl tuctem předvídatelných, ale šťavnatých zvratů. Jenže snaživý scenárista a režisér nakonec přichází s jedním z nejbizarnějších filmů poslední doby, který vypadá jako kdybyste z jedné strany do masomlýnku rvali Ducha se Swayzem, z druhé S tebou mě baví svět a shora na to tlačili televizní limonádou v Růžové či jiné zahradě. Nakonec to tam Pachlovi všechno spadlo a výsledkem je strakatá sekaná, ze které je šoufl úplně všem.

Jak se to stalo? Pojďme si v duchu hlavní hrdinky zahrát na špiony a zjistit, jak to asi vypadalo při první produkční schůzce:

Marie P. (autorka): Pánové, já na rovinu říkám, že jsem schopná sníst si tady chlebíček a vyinkasovat peníze za práva na knížku. Dětské filmy jsou za mnou, teď chci být noirovou královnou.

Adam D. (producent): Marie, je mi to úplně jasný. Ale publikum tě miluje. Podívej, už ten název Ten, kdo tě miloval. To jsou emoce, ty musíme do filmu dostat. Nemůže tam být ustaraná vdova vyšetřující vážnej případ. Tady s Honzou jsme udělali pár změn.

Jan P. (režisér): Já to četl a hrozně se mi to líbilo. Jenže nejlíp prodávaj komedie a Adam potřebuje před Vánocema vylepšit účetní uzávěrku. Navíc musíme na plakáty napsat, že je to od Marie Poledňákové. Takže sem si dovolil…

Marie P.: Bude někdo ten poslední chlebíček?

Jan P.: Prostě bych začal velkolepou honičkou, která se bude prolínat s úvodníma titulkama. Pamatujete, jak byly ty animovaný titulky v Básnících? Sice nemáme peníze na animace, ale kamarád mi nakreslí pár ilustrací, kterýma vykryjeme ty drahý scény. Třeba místo bouračky ve zpomaleným záběru tam bude nakreslený auto a u něj bublina s velkým nápisem KŘACH.

Adam D.: To se mi líbí. Je vidět, že tě v tý televizi naučili šetřit.

Jan P.: No a ten Kalina pak neumře. Máme do tý role Řezníčka, takže ho využijeme. Prostě z něj uděláme ducha. Viděla jste Ducha, Marie?

Marie P.: Viděla, ale já tam nemám žádnou scénu s hnětením hlíny nebo čehokoliv jinýho…

Jan P.: To je v pořádku. On Řezníček stejně nemá moc času a má obě ruce levý. Já bych ho třeba postavil do scény v kostele - jako anděla. Pak může sedět na záchodě, když tam zrovna někdo brečí. Nebo v restauraci jako třetí do počtu. Nemáme peníze na triky, takže tam bude normálně na scéně a hodíme mu poloviční průsvitnost. Může občas něco říct, třeba proti tomu Vaculíkovi, to je přece ten náš záporák.

Marie P.: A bude na konci rvačka jako v Duchovi? Uvidíme, co se děje v záhrobí a jak to tam funguje? Já bych to tam klidně dala, Češi jsou stejně ateisti.

Adam D.: Nejsou peníze, Marie. Máme průsvit jen na Řezníčka. Ale doporučil jsem Honzovi, ať tam dá psa. Každej hrdina musí mít psa. I ten mrtvej.

Marie P.: Počkat, hrdinka je přece ta Vanda. Já to Soně Norisový slíbila.

Jan P.: Marie, já to se ženskejma neumím. Potřebuju tam Řezníčka a Vaculíka. Ale hlavně mám Hynka Čermáka. Dělám s ním teď na Raplovi a potřebuju, aby nevyšel ze cviku. Bude hrát toho panbíčkáře, co ho tam máš jako tajemnou postavu. Maskérky z něj prej udělaj houmelesáckýho Santu. To bude hit.

Marie P.: Ale dyť má bejt bývalej hipísák se srdcem ze zlata a velkým tajemstvím.

Jan P.: Všechno bude. Já ho vždycky nechám někde legračně spadnout. Mám kluka, co k těm humorným scénám vždycky udělá takový “tu-tutu-tu-tu-tutu”. Má klávesy a v osmdesátých letech dělal ruchy pro Michala Davida.

Marie P.: Já tam ale žádný humorný scény nemám. A co ta Soňa?

Adam D.: Marie, humor jsme museli přidat. Já vím, že chceš detektivku, ale tady Honza se taky potřebuje dostat ze svý škatulky a celý je to pod značkou Poledňáková. Vždyť i ty tvý postavy v Líbáš jako tentononc se chovaly jako zmatený včely. Já potřebuju, aby v každý scéně někdo někam spadnul nebo se zapotácel. I tu úvodní honičku jsme v tomhle směru vylepšili. Ti ruští mafiáni jsou tam trochu komický postavičky. Podívej na fotky.

Marie P.: Vypadaj spíš jako kolotočáři z Matějský.

Jan P.: No ti nám s tím radili. Karlovarští mafiáni s náma nechtěj mít nic společnýho. Bojej se, že z nich ve filmu uděláme šašky. Tak jsme šli za těma pražskýma.

Adam D.: Teď mi psali z Mercedesu. Soňa bude mít ve filmu obří pick-up. Takže musí nasněžit, ať to nevypadá úplně blbě. V rámci propagace s tím pak může celou zimu jezdit. To je dobrý, ne?

Marie P.: Dobrý. A co ty scény s dětma… těch tam moc není, ne?

Adam D.: Marie, buď soudná. Děti tě proslavily. Zařadil jsem tam scénu, kde děti ukradnou mrtvýmu Kalinovi z trezoru odposlouchávací pacičku, co vypadá jako vibrátor. Učitelka jim ji ukradne a pak si s ním užívá v kabinetu s ředitelem.

Marie P.: S tou pacičkou?

Adam D.: Říkám vypadá jako vibrátor, ne že to je vibrátor. Oni jako souložej… srandovně hlavně… a děti to poslouchají skrz tu pacičku. Děsná řachanda.

Jan P.: Ty děti jsou podvratný. To maj kritici rádi. A taky tam máme ruskou svatbu - s volhou, velkejma zlatejma řetězama a diskotékou, kde bude pomrknutí na fanoušky S tebou mě baví svět. Všechno je propojený, Marie. To na novináře platí.

Marie P.: Já ale neplánuju žádnej rozšířenej vesmír.

Adam D.: Jasně. Ale musí to nějak vypadat. Tady Honza je expert na velkolepý záběry z dronů. Nasnímáme Karlovky, jak to ještě nikdo nikdy neviděl. I Bartoškovi spadnou brejle.

Marie P.: Ale na MovieZone psali, že dronový záběry vypadaj amatérsky.

Jan P.: Ty tragédy z MovieZone nikdo nečte. Důležitý je, co řekne Mirka. Uděláme v Cinestaru velkou premiéru pro hosty. Vaculík prý dotáhne Sagiho, Soňa může přivést kámošky - klidně dám Nesvačilce nějakou malou roli. No a Řezníček přijde s prostěradlem přes hlavu. Můžem to udělat na Halloween.

Adam D.: Cross promo, to miluju.

Marie P.: Pánové, zní to šíleně, ale já už píšu druhou knížku, tak už nejde couvnout.

Adam D.: Tak hlavně, ať to má dobrej název. Na pokračování jsem expert. O 2Bobulích se píše dodnes. Nepodepíšeme rovnou předběžnou smlouvu?

Marie P.: Jestli máte ještě pár chlebíčku, tak bych se asi mohla zdržet...

Předchozí řádky jsou samozřejmě čistou fikcí. Stejně jako snímek Ten, kdo tě miloval. Nesnažím se nikoho očernit, jenom jsem se do našeho textu snažil propašovat nějakou legraci, tak jako Honza Pachl do jinak vážně míněné knižní předlohy. Výsledkem je nesourodá detektivka s otrávenými hereckými výkony a absolutním nezájmem o jakákoliv ustálená pravidla vypravěčského řemesla (film není filmem, stejně jako tahle recenze není recenzí, sorryjako). Finální zvrat jsem tušil od dvacáté minuty, takže jsem zbytek projekce strávil řešením jiného oříšku. Jestli pak se těch šest lidí z celkových deseti, co utekli v půlce mojí projekce, vrátí či nikoliv. Šli na záchod? Pro další porci popcornu? Reklamovat vstupenky? Tolik otázek a odpověď je přitom nasnadě. Nechávám vás nad ní rozjímat a jdu zavolat Rimsymu. Při jeho tempu nakoukávání podobných filmů jsou řešením jedině silné prášky na předpis. Snad má jeho doktor volno ještě před koncem roku.