Není těžké odhadnout předem, jak projekty á la Tekken skončí. Druhořadý režisér plný nadšení, obsazení složené z nehrajících bojovníků a nebojovných herců, rozpočet, ze kterého by James Cameron neupletl ani dialogovou scénu odehrávající se v koupelně, a "upřímná snaha o převedení herního konceptu na stříbrné plátno". Ať si Dwight H. Little říká co chce, tohle prostě zavání průšvihem od první fotky Caryho H. Tagawy s falešnými licousy ve stylu císařpána Františka Josefa. Výsledek ale kulhá jinak, než byste asi čekali.

Většina bitkařských filmů má potíže s příběhem. Krvavý sport to řeší komediálními vložkami, Mortal Kombat zběsilými kostýmy a v Undisputed je jasné, že muklové prostě jinou zábavu nemají. Tekken coby videohra ale nějaký ten děj má a v případě Heihachiho Mishimy, Jina a Kazuyi jde rovnou o drámo antických rozměrů. Šest dílů předlohy pomáhá, i když z nich scenáristé vyzobali jen to, co se jim hodilo, takže kdo není alergický na béčka, tomu nebude dělat problémy absorpce postapokalyptického světa, v němž nejmocnější korporace pořádají brutální reality show pro nejlepší bojovníky, ani story pouličního Mirka Dušína, který se kvůli pomstě přihlásí a začne servírovat držkovou. Kostýmy a kulisy jsou slabší, ale herci se snaží a nebýt vyloženě primitivních dialogů, dalo by se nad vším přimhouřit oko, protože samotné postavy jsou celkem fajn. S výjimkou všudypřítomných bodyguardů s kendo maskami, kteří byli cool snad jen ve slavné fotbalové reklamě Nike.

Kapitálním průšvihem ovšem je, že těch postav je málo a chybí ty nejslavnější. Teď nemyslím kung-fu pandu nebo chlápka s tygří tlamou, těm byste to ani ve sci-fi ději nebaštili, ale chybí i Hwoarang, Paul Phoenix nebo Lei - charaktery, díky nimž je série na výsluní. Místo nich vyplňují soupisku relativní nováčci (Raven, Christy Monteiro, Dragunov), kteří toho s výjimkou Christy nemají moc na práci ani v ringu, ani mimo něj. Ostatně nezájem scenáristů o rozvoj postav je patrný z toho, že sestry Williamsovy z děje v posledních dvaceti minutách záhadně zmizí, aniž by to kdokoliv řešil. Jedinou záchranou je, že herci se na to nevykašlali. Jon Foo hraje statečně, Tagawa odvádí svůj standard, ale potěší i Kelly Overton, Ian Anthony Dale a Gary Daniels. To ovšem opravdu mluvíme jen o vycpávkovém ději. Jakmile postavy zkříží končetiny, modlíte se, aby zase začaly diskutovat.

Choreografie Cyril Raffaelli, kaskadérské kousky Eric Norris (ano, Chuck Jr.) a profesionální lamači kostí Lateef Crowder, Jon Foo, Gary Daniels a Cung Le před kamerou. I s touhle výbavou ale Dwight H. Little potápí svůj film ve scénách, které měly být trumfovým esem. Každý to ze všeho nejdřív svede na střihače, protože ten je schopen i otevření dveří nastřihnout ze čtyř různých úhlů během jediné vteřiny (celek, detail, celek z protisměru a záběr z Google Earth), což by zmátlo i cyborga, natož běžného diváka - byť cvičeného od dětství bleskovými údery Bruce Lee. Takže ano, červená karta pro hráče s nůžkami. Jenže ona to není žádná sláva ani v momentech, kdy něco vidět je. Nic proti zmíněným borcům, ti kopou do roztrhání těla, ale choreografie je nemastná a neslaná (Cyrilovi holt do geniality asijských přeborníků něco chybí) a zkušení bojovníci jsou v zápasech s hollywoodskými dřevy limitování, často i proto, že musí prohrát. 

Všechny holky ve filmu jsou co se týče akčních scén na odpis, ale bohužel to platí i o dalších postavách. A když už se sejde ta správná dvojice, většinou je z toho nepřehledný zmatek (s kvalitou bijců roste rychlost - bohužel nejen pohybů, ale i střihů). V trpkém zklamání ze soubojů tak trochu zaniká snaha dát ději nějakou dopřednou setrvačnost. Bryan Fury a jeho kybernetické dilema, Kazuyovo násilné převzetí firmy, Steve Fox jako manažer nové hvězdy, který taky ve své době zažil pár velkých zápasů. Jsou to béčkové charakterové črty, ale pořád mají něco do sebe. A když si člověk uvědomí, jak moc se toho v Tekkenech (těch herních) událo a rozhlédne se po těch lokacích ve filmu, praští ho do hlavy, že tenhle podměrečný projekt by byl mnohem stravitelnější jako televizní seriál.

To nemá být nějaká pozitivní tečka, mnohem spíš doporučení tvůrcům. Místo téhle polovičaté a znásilňovací kůry, zdecimované zmateným střihem, jsme tu mohli mít seriál, do něhož by se postupně vešly všechny postavy. Byli by z toho moderní Strážci vesmíru. Bez morfování, zato s bezhlavými bitkami, občas nějakým tím ohňostrojem a docela záživným postapokalyptickým dějem. Většina herců je přitom tak neznámá, že by byli rádi i za televizní výplatu, takže by se ani nemuselo hýbat s castingem. Ať se propadnu do pekla, jestli by to producenti neudrželi ve vysílání alespoň jednu sezónu. Rozhodně by to bylo důstojnější, než poslouchat přirovnání k ještě mnohem ohavnějšímu poslednímu Street Fighter celovečeráku.

Každopádně i přes pár kladných slov (ta padla spíš proto, že jsme očekávali to nejhorší) nestojí Tekken za cestu do videopůjčovny. I kdybyste byli hodně hladoví, i kdybyste bažili po další turnajové řezničině. Znáte ten pocit, když máte zrovna chuť na film o tornádech, ale ten jediný, co jste neviděli, je z produkce Sy-Fy a kombinuje Den poté, Twister a hvězdy telenovely Tak jde čas? Půjčíte si to, pustíte si to a už v půlce litujete, že jste se po desáté nepodívali na nějakou katastrofickou trvalku ze sedmdesátých let. Takže si nechte poradit a pusťte si Andersonův Mortal Kombat. Když nic, pobaví vás ten trance v pozadí, geniální český dabing a Tagawa bez licousů.