Na některé filmy se fanoušci těší od okamžiku, kdy se o nich objeví první zmínka. Fanaticky hledají obrázky, hltají informace o obsazených hercích a několikrát denně sjíždějí upoutávky. Některé filmy však nikoho nezajímají ani v okamžik, kdy mají svou premiéru. Street Fighter: The Legend of Chun-Li je ten druhý případ.

Tvůrci měli ale papírově v ruce všechna esa. Herní předloha patří bezpochyby mezi ty známější, rozpočet padesát milionů dolarů je také hodně slušný a Andrzej Bartkowiak za kamerou sice kdovíjaké terno nebylo, ale rozhodně šlo o prověřeného režiséra a ne o nějakého neznámého nováčka vylezlého z televize, jehož největším projektem byla reklama na broskvovou Activii. Výsledek snažení všech zúčastněných je však více než žalostný. Vezmeme si to popořadě.

Scénář by u filmů, které jsou natočené podle počítačových her, měl být tím posledním, čím by se divák měl zabývat. Jisté hranice však existují. Snad nikdo od tohoto subžánru neočekává do hloubky propracované charaktery a hrdiny, kteří se musí vyrovnávat s těžkými morálními dilematy. Na druhou stranu elementární logika v chování postav a nějaký řád, díky kterému by film dával alespoň malinko smysl, by rozhodně nebyl k zahození. Nový Street Fighter však nedává příliš smysl, děj je neskutečně nezajímavý a co je nejhorší – bere se smrtelně vážně. Někdo měl tvůrcům říct, že když točí film podle hry, ve kterém se pere americký voják s půlmetrovým čírem s Indem, co má natahovací nohy, trocha nadhledu je zkrátka potřeba. Kristin Kreuk navíc nemá potřebné charisma a není tu bohužel nikdo, kdo by film herecky táhnul dopředu. A takový Chris Klein ho svým prcičkovským zjevem a absencí talentu dokonce solidně brzdí.

Avšak pořád jde o bojový film a když si jednou za patnáct minut udělají nezajímaví hrdinové čas na to, aby si dali pořádně po tlamě, je člověk schopen leccos scénáristům odpustit. To by však ty bitky nesměly vypadat tak, jak vypadají. Dion Lam sice není nešikovný choreograf, ale jeho práce byla bohužel limitována tím, že ve střižně seděl někdo, kdo byl přesvědčený, že dobrá akční scéna vznikne v momentě, kdy je na plátně takový maglajz, že člověk neví, který z hrdinů zrovna dostává nakládačku. Akce je nesmírně nepřehledná a tím pádem i stejně nudná jako pitomoučké dialogy a pokusy o charakterní herectví většiny zúčastněných. Krom toho jediný, kdo se umí prát, je Robin Shou a je zatraceně vidět, že většina ostatních k bojovým uměním přičichla až pár dní před natáčením.

Street Fighter: The Legend of Chun-Li je zkrátka prohra na všech frontách. Patnáct let starý Street Fighter měl alespoň namakaného Van Dammea a psychopaticky přehrávajícího Raula Juliu, díky němuž bylo jeho sledování alespoň trošku zábavné, letošní adaptace však nenabízí nic, co by stálo za zmínku. Běžte o dům dál a tohle raději ignorujte.