Když se zamyslím nad největšími romantickými klasikami, začnou se mi hlavou honit věci jako Láska nebeská, Lásky čas, Terapie láskou, Před úsvitem nebo třeba Notting Hill. Kdybych se zamýšlel ještě o něco déle, nejspíš by došlo i na Pretty Woman, Osobního strážce nebo Bridget Jonesovou – tyhle dveře teď ale raději otevírat nebudeme. Pointou je, že i kdybych se zamýšlel týden, pravděpodobně bych si nikdy nevzpomněl na čerstvou novinku od Netflixu, která by se mezi tyhle pecky jistě ráda zařadila. Jenže na to je Sváteční rande s Emmou Roberts a Lukem Braceym až příliš spotřebním filmem, který i přes nepochybné řemeslné kvality, atraktivní herce a poměrně originální zápletku nemá dost sil na to, aby se vám nějak výrazněji zaryl do paměti. Ale jako obvykle je třeba to vzít hezky popořadě.

Sloane (Roberts) i Jackson (Bracey) jsou čerstvě po rozchodu, oba tvrdí, že mají vážných vztahů plné zuby, když se ale od nadržené tetičky dozví o tzv. „holidate“, tedy svátečním randění, kdy se partneři vídají exkluzivně pouze přes svátky a do toho spolu nemají sex, aby mezi nimi náhodou nevznikly nějaké přebytečné city, rozhodnou se, že to vyzkouší. První na řadě je Silvestr, následuje Valentýn, Velikonoce, Den svatého Patrika atd. – pro nás Evropany je vlastně zajímavé sledovat, kolik nejrůznějších svátků jsou Američani ochotní slavit.

Mezitím se spolu Sloane i Jackson logicky sbližují a my například zjišťujeme, jak nechutně moc to Emmě Roberts sluší v černých šatech s výstřihem, nebo že její postava není úplná kráva, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vzhledem k žánru tady pak nikdo nepodává žádné zázračné výkony, Bracey je ale celkem sympaťák, ti dva spolu mají dobrou chemii a humor není zdaleka tak přízemní, jak u podobných filmů bývá občas zvykem. Jinými slovy to minimum, co by měl takový film zvládat, Sváteční rande vesměs plní. Navíc tak činí v rozumné stopáži s minimem vaty.

Jenže jakmile se film někdy v poslední třetině přepne do vážnějšího módu, začne se ukazovat, s jakými postavami tady vlastně máme čest. Místo dvou dospělých najednou sledujeme dvě děti, které scénář záměrně a dosti hloupě odcizuje, aby mohl později nějak vyvrcholit. Celý ten konflikt je přitom předvídatelný, líně napsaný, a ještě hůř zrealizovaný. Navíc odhaluje, že tyhle postavy od začátku nebyly zrovna ukázkou morálně i citově vyspělých jedinců, takže se najednou tomu jejich vztahu fandí výrazně hůř. Že se to pak snaží tvůrci zachránit ne-až-tak-slzopudným finále, je sice pěkné, ale s tím se tak nějak počítá.

Ze Svátečního rande se nejspíš nestane trvalka, kterou byste si pouštěli každé Vánoce, na to je film až příliš jednoduchý, postavy místy příliš dětinské a pamětihodné momenty, kvůli kterým byste to chtěli vidět víckrát, prakticky neexistující. Jasně, když vám v úvodu Sloane oznámí, že by si strašně přála někdy zažít scénu z Hříšného tance, tak je vám naprosto jasné, že něco takového asi přijde – a scéna následně nezklame. Jenže to je prostě zlaté pravidlo: Jakékoliv odkazování na Hříšný tanec je vždycky boží. Jenže vykrádat lepší filmy prostě nestačí. Stejně jako není ideální, když hlavní postava znechuceně pomlouvá generické romantické komedie, když je přitom sama součástí právě jedné takové. A to ani nemluvím o té provokaci s Goslingem…i když, zpětně musím říct, že tohle se vlastně docela povedlo.

Přehrajte si trailer

Nebudu vám tvrdit, že jsem si Sváteční rande v rámci možností neužil. Zaprvé mám pro tenhle žánr slabost, za druhé mám slabost pro Emmu Roberts a zatřetí je to v porovnání s konkurencí furt lehký nadprůměr, na který když si najdete ten správný čas a správnou náladu, jiste vás nezklame. Zároveň bych však lhal, kdybych napsal, že jsem nedoufal ve víc. Ohlasy totiž nebyly vůbec špatné a scenáristka už se nechala slyšet, že má nápad na pokračování. Po zhlédnutí si nicméně říkám, jestli to vůbec má smysl. Naopak to dokazuje, že se opravdu jedná jen o spotřební zboží, kterým Netflix naplní poptávku, než se všichni zase přesunou k něčemu novému. Neříkám, že takové filmy nemají cenu, jen bych asi daleko radši zase narazil na nějakou tu klasiku.