Je právě tolik, kolik je a vy máte v jedné ruce kytici růží a v té druhé popcorn. Alespoň tak si to představují autoři téhle ultimátní romantické komedie, protože tuší, že jejich cílovka je průhledná a předvídatelná. Valentine´s Day je ale víc než jen dvouhodinovou reklamou na hollywoodskou elitu a svátek zamilovaných. Stačí se zbavit předsudků a pochopit, že nejste ani na Shakespearovi, ani na pokračování 500 Days of Summer. Ne, tohle je romantika emmerichovských rozměrů. Všechno na doraz a pak ještě kousek za roh, dokud motor neshoří a kastle nevybuchne. Věřte nebo ne, je to trochu jako let Concordem - vzlet i přistání jsou trochu o život, ale jinak je to první třída rovnou za nosem.

Srovnávat přitom na základě marketingových výšplechtů Valentine´s Day s Láskou nebeskou je podobně dětinské a krátkozraké jako nedávné měření sil britské klasiky a Až tak moc tě nežere. Valentýn je sice bližší konceptem a důrazem na královny a krále romantických komedií, ale odehrává se v jednom dni, takže sází víc na situační humor - už z principu věci - přičemž do 125 minut je natlučeno skoro deset linií, které se navzájem propletou ve slunném Los Angeles (což je mimochodem důvod návštěvy kina pro všechny, kterým už sníh leze na nervy). Rozdíl a jisté zúžení je i v podobách lásky - na Valentýna se logicky řeší spíš partnerské eskapády, i když výjimky jako obvykle ctí pravidlo. Těch pár odboček od zaběhlého konceptu však Garry Marshall použil jen coby koření - většina "zvratů" je jasná předem, je jen na vaší žánrové protřelosti, zda je odhalíte na poslední chvíli nebo z prvního záběru.

Indicií je všude dost a dost, což mimochodem opět potvrzuje, že tenhle film je spíš výlet do lunaparku a párty se starými známými - mnohdy doslova, protože většina obsazených s Marshallem spolupracovala, což je ve filmu často reflektováno skrytými odkazy. Řada vztahů samozřejmě nepostrádá dramatický rozměr, ale děj mnohem víc stojí na tempu, vzájemných střetech postav z různých linií a vypilovaných dialozích. Kultovních hlášek se možná nedopočítáte, ale to je potíž většiny soudobých romantik. Tady může Valentýn bodovat alespoň popkulturními odkazy, jemným pomrkáváním na diváka (Taylor Lautner jednou replikou zachrání celou dosavadní kariéru) a hraním si se stereotypy. Marshall si uvědomuje, že divák jde do kina na hvězdy a také ví, jak s nimi pracovat.

To vede k řadě roztomilých situací a archetypálních hrátek, které možná nejsou patrné na první pohled, ale drží tuhle dvouhodinovou nálož pohromadě neviditelnými nitkami. Julia Roberts hraje nemluvnou vojandu (a vypadá při tom DĚSNĚ sexy), v Marshallových filmech neviňoučká Anne Hathaway provozuje profi sex po telefonu, Jessica Biel hraje holku, kterou nikdo nechce, a vypadá při tom tak, že by ji chtěl každý, Patrick Dempsey si zahrál záporáka, Hector Elizondo konečně i milovníka, co to ze všech zúčastněných dotáhl nejdál, a hledat bychom mohli dál. V tomhle přeplněném rychlíku se dokázali zorientovat i ostatní - Jamie Foxx a Eric Dane např. hrají jako všude jinde, ale díky rolím ušitým na míru to vypadá, že si každou scénu kradou pro sebe. A Marshall jim schoval i nějakou tu hlášku od oběda, takže se vám budou líbit ještě víc. A co teprve Bradley Cooper. Ten má v rukávu ještě mnohem víc, než byste čekali. Jediným, na koho se při rozdávání vtipné kaše nedostalo, je Topher Grace. Nevýrazný od první klapky až do posledního gesta. V podstatě nechápete, jak začal a skončil s dívkou v posteli. Hravě ho totiž zastíní nejen úmyslně prostoduchý pár Taylor & Taylor, ale i Emma Roberts se svým "kdo-to-sakra-je" přítelem. Nejvyšší čas zavzpomínat na doby, kdy byl ještě Topher V dobré společnosti. Tedy ne že by v tomhle případě nebyl, jen do ní jaksi nepatří.

Zapomněli jsme na někoho? Určitě neúmyslně, což ovšem neplatí o zlatém hřebu: Jennifer Garner je anděl, Ashton Kutcher andílek. U obou je to možná trochu přetažené, ale jako jediné ideální archetypy vlastně tvoří svou vlastní romantickou komedii uvnitř romantické komedie. Nevím, zda jde o Marshallovo zaváhání u psacího stroje nebo důvtipný záměr, ale ti dva prožívají pod nánosem valentýnských přáníček, vynucené romantiky a velkých vyznání i přiznání, zamotané romantické dobrodružství, byť plné známých zákrut i pravd. Marshall zkrátka zná řemeslo až příliš dobře a zdobí ho tak jaksi nad plán hlavní linií, která by obstála (dneska dvojnásob jistě) i samostatně. Občas bystře udělá spojnici tam, kde byste to nečekali, ale svůj kolos veze jako obvykle na vlně popíkového soundtracku, zářivých úsměvů, neurážející komiky a slzopudných koncovek. Cukrkandlovost, útočící ze všech stran, vám může připadat jako tvůrčí sebejistota, scenáristická lenost spoléhající na to, že všechny ty odhadnutelné happyendy u publika projdou. Celé je to ale spíš o Marshallově mindsetu věčného snílka, který věří na pohádkové konce a šťastná celoživotní manželství. Na prince a princezny v kalifornském království, na černou a bílou, které všechny odstíny šedé na chvíli poslaly k šípku. Tenhle zjednodušený svět vás buď znechutí, nebo postupně ovládne, přičemž sázím spíš na to druhé. V prvním případě byste totiž o návštěvě kina ani neuvažovali.

Valentýn je testem toho, zda jste na tenhle pokleslý žánr definitivně nerezignovali. Po extrémně hubené pětiletce, jejíž srdeční sval masírují už jen nezávislí experimentátoři, totiž mainstream nabízí nostalgické ohlédnutí. Je až příliš povědomé a možná trochu nešťastně vynucené 14. únorem, než abychom z něj dělali příjemnou shodu okolností. Je to dort na objednávku, se kterým jsme předem počítali. Tvrdit, že se nepovedl jen proto, že Láska nebeská dál vládne romantickému Olympu, je hloupé, protože aktuální konkurenci film strčí do kapsy s přehledem, aniž by musel lacině spoléhat na prosté navršení srdceryvných scén na sebe, do výšky kterou už nezvládnete zkousnout. Marshallův plán útoku na hrudní koše možná postrádá byť i základní kamufláž, ale udělá vám dobře. Pro někoho to bude romantický ekvivalent overloadů Michaela Baye, pro druhé vítaná únikovka, kterou budou v kinech i obývácích protáčet stejně často jako ostatní marshalloviny. Moje sedmdesátka vypadá jakoby rozkročená mezi oběma tábory, ale to je jen takový optický klam. Ve skutečnosti na to jdu už zítra podruhé.

P.S. Možná je to tím, že je ve filmu tolik hvězd, ale umístit romantickou komedii do Los Angeles a nevyužít pro cameo nějakou OBŘÍ hvězdu, která by hrála sama sebe? Arnie, Steven nebo Bruce nebrali telefony? Trestuhodné...