Svatá čtveřice vás varuje už oficiální synopsí: „Nudíte se v posteli? Inspiraci můžete načerpat u režiséra Jana Hřebejka a scenáristy Michala Viewegha. Ti spolu stvořili příběh o dvou párech, které se rozhodly vyřešit ubíjející stereotyp manželské erotiky poměrně originálním způsobem.“ A to tak, že si prohodí partnery. O ničem jiném to není.

Neznám jediného člověka, který by se těmi dvěma chtěl inspirovat v oblasti milostného života, ale možná se takoví lidé na mimibazaru nebo amateri.cz najdou. A jak v českém filmu dochází na erotiku, můžeme si být jistí jednou věcí – budete křičet bolestí, nikoliv rozkoší. Nejinak je to i s novým filmem Jana Hřebejka. Pokusím se nyní vylíčit, proč jsem při sledování zažíval pocity neskonalého studu a ponížení.

Přehrajte si trailer

Začněme tím, že Michal Viewegh není filmový scénárista. Autor to může být sebelepší (nechtějte po mně, abych hodnotil jeho současnou tvorbu, tak sprostý být nechci), ale film klade na autora krapet jiné nároky. Viewegh jakoby si nebyl vědom, jaký luxus mu poskytuje stříbrné plátno. Nechává postavy mluvit a mluvit jen a jen o sexu. Nutno podotknout, že ony postavy jsou jen paňáci odříkávající strojené dialogy, ze kterých čiší snaha o „zkultovnění“, což se naprosto míjí účinkem.  Kupříkladu jedna z žen má z výměny partnerů obavy, protože je nábožně založená. Chmury jsou zahnány po jedné bezduché konverzaci a skončí to tak, že si všichni vlezou do sprchy, aby se ošahali. V té chvíli jsem nevěděl, zda ze mě dělají debila úmyslně nebo nevědomky. Přitom by stačil jeden pohled na herečku, jak hledí v ústrety a odehrává se v ní vnitřní boj. Nebo něco podobného, co může filmové médium na rozdíl od knihy poskytnout. Nedočkáme se. Švec se má zkrátka držet svého kopyta.

Ještě hůře je na tom Jan Hřebejk. Nevím, zda jej pokousal Vít Olmer, ale erotika je v jeho podání slizštější a oplzlejší než v obou dílech Playgirls, což je vážně k neuvěření. Přitom podobný námět se dá prodchnout elektrizující sexualitou (Maléna) nebo naopak velice syrově jako ve Studu. To jediné, co Svatá čtveřice nabízí, je požitek z kníru Jiřího Langmajera vzdávajícího hold zlatým časům východoněmecké pornografie. Je to vulgární a nevzrušivé, zhruba jako odkapávající slina Hynka Čermáka.

Sexuální fantazírování u Viewegha nabírá obrátek, v jeho světě to dělá každý s každým.

Zbývá samotné vyznění snímku, které si nedělá žádné štráchy se zamyšlením, kam takové neuvážené sexuální výstřelky můžou vyústit. Vlastně počkat, k jakés takés katarzi dojde během střihu mezi poslední scénou a titulkovou sekvencí, ale je to vyústění směšné a hloupé, jen aby se neřeklo. Celkově se mi zdá, že Viewegh už hází pojmy jako mravnost, střídmost a věrnost za hlavu jako něco maloměšťáckého a vyprázdněného. Co začalo v Nestydovi a Románu pro muže, je Svatou čtveřicí dovršeno (alespoň v to doufám). Sexuální fantazírování u něj nabírá obrátek a v jeho ideálním světě to dělá každý s každým, není na to nic špatného a měli by to tak dělat všichni. Přinejhorším se vám z manželek stanou lesbičky. Připadá mi to jako léčení si mindráků v přímém přenosu, nic jiného.

Svatá čtveřice se dá přirovnat k tomu, kdyby lobotomizovaný a nadržený Woody Allen napsal pro Tinta Brasse prequel k pornu. Má to tři úskalí – i Woody Allen bez půlky mozku píše o vztazích zajímavěji než Michal Viewegh. Za druhé: Tinto Brass je mnohem upřímnější prasáček než umělecky vyhořelý Hřebejk. A za třetí: porna prequely nepotřebují. Ne takové, jako nabídli Hřebejk s Vieweghem.

Dlouho jsem přemýšlel, zda to ohodnotit stejně jako Poslední výkřik. Pak jsem si uvědomil, že cokoliv je lepší, než Poslední výkřik, i šňupání popelu vaší babičky z pupíku Jirky Pomejeho. Svatá čtveřice jen lépe vypadá a hrají tam lepší herci. Pro lidi, kterým nestačí, že jsou české filmy barevné a hýbou se, bude Svatá čtveřice utrpením.