Kdo čte, sleduje nebo poslouchá Moviezone nejspíš ví, jak moc mám rád Rogue One. Nejlepší filmové Star Wars od Pomsty Sithů a poperu se s každým, kdo tvrdí, že je to jinak. Tři strhující emocionální akty o tom, jak mladá rebelka s nevyřešenými vztahy z dětství inspiruje pár dalších ztracených existencí k tomu, aby se vydaly na nemožnou misi do jedné z tajných základen Impéria, odkud musí ukrást a následně předat plány na Hvězdu smrti. Ten film má neuvěřitelnou kameru, skvělé postavy, vynikající vesmírnou bitvu, fungují v něm ale i napětí či dialogy. Scéna s Vaderem už je pak jen dechberoucí třešničkou. Doslova. Všechno tohle každopádně nevypisuju jen proto, že se rád opakuji, ale abyste si alespoň vzdáleně dokázali představit tu enormní míru zklamání, jaké mi čerstvě způsobil nejnovější snímek téhož režiséra, na který jsem se po trailerech a uvědomění si, že se z velké části vrací i ten stejný tvůrčí tým, těšil ve zbytku roku suverénně nejvíc. Asi bychom ale měli začít od začátku.

Stvořitel Garetha Edwardse (Godzilla, Monsters) a scenáristy Chrise Weitze (Zamilovaný profesor 2: Klumpovi, Pinocchio od Zemeckise) je velkolepou válečnou sci-fi, kterou režisér oficiálně natočil za pouhých 80 mega. Nebudeme teď rozebírat konkrétně jak se mu to povedlo, to by si upřímně zasloužilo samostatný článek ideálně sepsaný někým, kdo té technické stránce věci rozumí přece jen o něco lépe než já. Takže Imfem. Vám stačí vědět fakt, že ten film nevypadá, na kolik stál, ve skutečnosti totiž působí třeba tak pětkrát dráž.

Audiovizuálně je to zkrátka a dobře zase porno. Za kameru si opět stoupnul šikula Greig Fraser (The Batman, Duna), tentokrát ale nebyl sám, protože stejně tak se na tvorbě podílel i mladý začínající kameraman Oren Soffer. Společně pak vytvořili esteticky a kompozičně jeden z nejúchvatnějších filmů nejen tohoto roku, ale klidně poslední pětiletky. O to víc mě tedy mrzí, co budu muset napsat na následujících řádcích. Nicméně vězte, že obrazový aspekt beru v potaz, a rozhodně bych nerad, aby někdo dospěl k názoru, že tenhle řemeslný majstrštyk jakkoli přehlížím, nebo že si nezaslouží obdiv…

…nicméně ten scénář je opravdu shit. Omluvte moji francouzštinu, ale ono to vážně není dobře napsané. Můžete si třeba říkat, že Avatar byl taky prosťoučký, a jaké chvály se mu dostalo. Ne, Avatar je ve srovnání s tímhle jako 12 rozhněvaných mužů ve vesmíru. Čínská čtvrť na Pandoře. Hráč, akorát že v modrém. Přitom začátek má Stvořitel ještě vcelku dobrý. Od robotů v domácnosti se rychle přesouváme k umělé inteligenci, která shodila atomovku na Los Angeles, a od té doby je všude po světě zakázána a vojsky Spojených států přísně stíhána. Proti tomuto novému světovému řádu se staví pouze republiky tzv. Nové Asie, kde AI žije volně mezi lidmi a plánuje brzkou protiofensivu.

Zápletka se pak točí okolo vojáka Joshuy (John David Washington), kterého během prologu sledujeme pracovat v utajení mezi skupinou robotů, kde pátrá po osobě zvané Nimrata, jež zavinila pár let starý útok na LA. Jeho idylku s těhotnou partnerkou Mayou (Gemma Chan) ale záhy přeruší nečekaná akce amerických sil, při níž je jeho identita vyzrazena a Maya umírá. Opět přeskakujeme pár let dopředu a Joshua nyní dělá údržbáře v radioaktivní zóně LA a s armádou už nechce mít do konce života nic společného. V tom se ale od dvou vysoce postavených představitelů vrchních sil dozvídá, že Maya může být stále naživu, a jenom on může ostatním pomoci ji najít a vstoupit do tajné laboratoře, kde Nimrata údajně vyvinul nový druh zbraně, která by lidstvo mohla jednou pro vždy vymazat z povrchu zemského. Doteď furt dobrý, že?

Jenže to je pořád jen expozice, při níž jsem byl stále mladý a plný naděje, že taky dostanu tu proklamovanou sci-fi roku. O jednu další efektivní přistávací scénu s doprovodem Radiohead později už ale začínalo být pomalu patrné, že to nebude až tak čisté a bez lapsů v logice, jak jsem si původně představoval. Tady už se totiž dostáváme k jádru pudla. Edwards, který si tentokrát ještě s Weitzem sepsal scénář ke svému vysněnému military scífku sám a bez cizích zásahů jako v případě Rogue One, ke kterému přišel později Tony Gilroy a do velké míry snímek předělal k obrazu svému, sice vrství svět, zaplňuje ho řádem, politikou, infrastrukturou a tak dále, ale už viditelně neměl nikoho, kdo by mu hlídal vnitřní logiku. V zásadě to tedy znamená, že zatímco na povrchu snímek působí uvěřitelně a funkčně, v rámci děje v něm postupně dochází k čím dál více pitomostem, jako je nenavazující střih, bizarní smrti, kdy si hned ve dvou různých scénách vcelku důležité postavy nevšimnou, že je trefila raketa s časovým detonátorem, a oni vtipně vyletí do vzduchu, nebo pak třeba sledujeme scénu, kdy se skupinka vojáků na straně AI lekne, když jim zpoza zad vyjede obří tank o velikosti pár baráků, který by reálně bylo slyšet a cítit třeba hodinu dopředu.

Ale nejsou to jenom tyhle drobné detaily, které by člověk v jiném filmu klidně přehlížel, kdyby jich tam bylo pár. Tady to je zaprvé tzv. smrt tisícem řezů, a zadruhé scénář nezvládá ani mnohem důležitější věc, a to práci s postavami. Já třeba na Stvořitele vyrážel s tím, že dostanu něco ve stylu Logana či The Last of Us, zkrátka komornější příběh se starším hrdinou, který se musí starat o dítě, v tomhle případě dětskou AI, takže pak emoce budou vycházet z jejich pouti a toho, jak se jejich vztah po čas filmu vyvine. A ono to asi něco takového mělo i být, jenže tady přejdeme z „nelez za mnou a okamžitě vyklop, kde je máma, nebo tě nechám rozebrat na součástky“ k „miluju tě, já tebe taky“ během asi deseti minut. Nebo mi to tak alespoň pocitově přišlo, reálně to mohlo být víc. Nepředcházelo tomu totiž žádné organické sbližování, žádné vypjaté momenty, žádný důležitý dialog. Pokud teda za důležitý dialog nepovažujete: „Co je nebíčko?“ „Místo v oblacích, kam chodí hodní lidé. „Aha, tak to jsme vlastně stejní, protože ani jeden z nás nemůže do nebíčka, ty totiž nejsi hodný, a já nejsem člověk.“ V traileru mi z toho málem ukápla slza, ve filmu jsem málem vyprskl smíchy.

Prakticky všechno tady šustí papírem, je to strojené, postrádá to jakoukoli emocionální rovinu, a jakmile se na to nejde napojit, o to víc pak člověk řeší ty další drobnosti kolem, jako že se postava náhle zjeví uprostřed mostu, aniž by to střih nějak logicky odůvodnil. Edwards se tu navíc ukazuje jako fakt špatný vypravěč, s přibývající stopáží totiž chvátá vstříc zcela předvídatelnému finále, aby se tam ale mohl dostat se vším, co potřebuje, začíná ke konci sahat po všech možných deus ex machinách, zkratkovitost už není pouze přítomna, ale doslova zastiňuje každou scénu, až už to celé začíná být za hranicí únosnosti, přičemž ten film stále ne a ne skončit.

Mohl bych zde polemizovat o tom, jestli vůbec mělo smysl snažit se do filmu cpát poselství typu, že AI vlastně není tak špatná, protože lidstvo je vždycky ještě horší, když jediný způsob, jakým to Edwards řeší, je jen hromada výplňových záběrů na soužití robotů a lidí a zvířat uprostřed malebných exotických pohoří, vesniček a futuristických měst, ale popravdě je to tam tak málo přítomné, že jsem vlastně měl pocit, že to tam možná Edwards zakomponoval úplnou náhodou. Na druhé straně je to pak plné očividných inspirací/vykrádaček jiných žánrových milníků, a to až do takové míry, že si člověk začne říkat, co je na tomhle snímku vlastně doopravdy originální. Možná zasazení do Asie a design jednotlivých hraček, lodí a tak podobně. Jenže to je na takhle velký ambiciózní film, jenž se očividně snaží i o nějaké myšlenkové pochody, prostě málo.

Přehrajte si trailer Každopádně nejsem ani trochu rád, že to takhle dopadlo. Ještě ve stručnosti zmíním, že Washington mi poprvé přišel herecky slabý, ale spíš to bylo dáno materiálem, zato ta mladá holčička Madeleine Yuna Voyles snad jako jediná v tomhle filmu dokázala vykřesat alespoň náznak emocí. Že k tomu hudbu skládal Zimmer jsem zjistil až po filmu, upřímně si teď nevybavím jediný hudební motiv kromě toho samého ústředního, co hrál i v Bodu obnovy, s nímž Stvořitel sdílí bohužel pro mě až příliš mnoho styčných ploch. Škoda, že neměl čas Giacchino. A vlastně i ten Gilroy, který místo toho pokračoval v budování světa a vykreslování postav z Rogue One v Andorovi. Nadšené zahraniční recenze nechápu, na druhou stranu, komu opravdu stačí jenom ty hezký obrázky, bude ze Stvořitele jistě nadšený. Já se ale obávám, že osobně dám opáčko nejdřív tak za pár let, až mi kvůli komiksovým filmům jak říká Martin Scorsese odumře pár dalších mozkových buněk. Do té doby bude tohle moje římské impérium, děkuju pěkně.