Cillian Murphy si po fenomenálním úspěchu Oppenheimera založil vlastní produkční společnost s názvem Big Things Films. Cíl byl poměrně jasný - točit menší nezávislé filmy, které pojednávají o náročných tématech a dávají možnost se herecky vyřádit. Prvním takovým filmem bylo menší drama Takové maličkosti, v němž se Murphy stavěl proti institucionalizovanému zlu v podobě malého irského kláštera, v němž si střihnul hlavní roli. Druhým snímkem z této stáje je pak malé drama Steve, na němž se tentokrát produkčně podílel i Netflix, a které si bere na paškál podobné téma. Náročná instituce v podobě kláštera ale byla vyměněna za výchovný ústav se soukromou školou pro problémovou mládež, přičemž Murphy se tentokrát nestaví proti, ale přímo do středu tohoto zařízení jakožto jeho znavený ředitel Steve.

Režie se opět chopil belgický autor Tim Mielants, s nímž Murphy již spolupracoval na zmíněných Takových maličkostech. Od minimalistického pojetí se však tentokrát přistoupilo k o něco rozvášněnějšímu filmovému jazyku. Aby taky ne, když předmětem zájmu je tentokrát banda ztepilých výrostků, kteří neustále nadávají, fetují, snaží se navzájem zabít a jejich nevybouřená sexuální i agresivní energie sálá z každého gesta i výkřiku. Ředitel zařízení pro tyto pubescenty tak začíná svůj chaotický den příjezdem do soukromé školy, kde se zrovna dnes vyskytuje i štáb, jenž o instituci natáčí dokument a klade si otázku, jestli za to obrovské peníze daňových poplatníků opravdu stojí. Kluci se třískají, do toho navíc do školy přijede mladé voliče chlácholit prošedivělý vlivný politik a den jako korálek začíná.

Steve: FOTOGALERIE

Byť by zaměření dramatu mohlo lákat na pomalou a táhlou režii, která dá vyniknout zejména dialogům, opak je pravdou. Mielants sice k některým scénám takto přistupuje a umí zpomalit, nicméně jakmile se přikročí k akci a místní borci se rozvášní, kamera se najednou utrhne z řetězu a belgický režisér zběsilými kamerovými jízdami vtáhne diváka do řádně dynamické sekvence. Jakmile se děj rozjede, film sáhne po poměrně neotřelých filmařských rozhodnutích, která dají divákovi jasně najevo, že tady ho čeká všechno, jen ne klid. V přístupu k hlavnímu hrdinovi, který je stále středobodem vyprávění, a chaotického dění okolo něj, tak Steve v mnohém připomíná povedený Bod varu, jen se namísto říznutí či spletené objednávky setkáváme s výhrůžkami smrtí a třeskutými rvačkami mezi chlapci.

Herecky je vše naprosto v pořádku. Od Cilliana teď v každém díle čekáme automaticky velké věci a on tu veškerá očekávání zdárně naplňuje. Předkládá nám řádně rozervaného hrdinu, u nějž je z každého rozechvělého gesta znát, že je na pokraji zhroucení. Jeho charakter tak vůbec není skoupý na poměrně emocionální výlevy, čímž u mě osobně překonává i soustředěný výkon z Oppenheimera, kde si vystačil s pár výrazy. Od mého zbytečného rantu na pár let starý film se ale teď vraťme ke Stevovi, který je díky Murphymu vskutku živou postavou, s níž je snadné soucítit a cítit každou ránu, kterou od chlapců, zaměstnanců či státu dostane.

Překvapující jsou i výkony herců ve vedlejších rolích. Všichni chlapci i na poměrně úzkém poli předvádějí nesmírně lidské výkony, které okamžitě umožňují s nimi navázat opravdu silné citové pouto, ať už na kterémkoliv spektru libosti či nelibosti. Díky osobitým performancím všech zúčastněných je tak Steve nesmírně podnětným dílem, které vás do této chaotické instituce vtáhne rychle. Všichni hrdinové jsou navíc velmi sympatičtí a mají jasně diferencovaný charakter i v rámci střídmé stopáže.

Právě stopáž je nicméně kamenem úrazu. Netflix dramatu nadělil sympatickou hodinku a půl, ale i když jindy na dlouhou stopáž nadávám, tentokrát mi to přijde málo. Paleta rozehraných témat je tu totiž nesmírně široká a množství zajímavých postav by potřebovalo spíše minisérii k pečlivému zkoumání. Ve středu vyprávění je sice Steve, ani tomu se však nedostává příliš prostoru a někdy je načnutí podnětných dějových odboček opravdu do očí bijící. O hrdinovi se postupem času dozvíme mnohé střípky z jeho minulosti, ovšem jsou odbyty jednou větou a dokreslení charakteru protagonisty i vedlejších postav je tak necháno čistě na divákovi, což mi tentokrát přišlo jako obrovská škoda. 

Steve je totiž poměrně mnohovrstevnatá postava, která zdařile ztělesňuje témata s ústavní péčí spojená. Jde o donkichotského hrdinu, který se snaží na poli jednoho rozpadajícího se baráčku změnit svět a přesvědčit zkostnatělý establishment i mínění veřejnosti o tom, že tito chlapci si zaslouží veškerou péči, že jejich agresivní projevy nejsou osobnostním rysem, nýbrž projevem něčeho nesmírně tíživého, co si nesou nikoliv vlastní vinou. Díky vlastní osobní zkušenosti pro mě tak mnohé scény byly nesmírně drásavé a emotivní, pokud jste tedy s ústavní výchovou měli někdy něco do činění, je velmi pravděpodobné, že některé interakce s vámi opravdu řádně pohnou.

"Je to vyčerpávající, složitá, náročná práce. Jsme špatně placení, chybí nám personál a ničí nás.... Já ty kluky zatraceně miluju." Pod tímto zhuštěným výrokem, jímž jedna z postav definuje svůj vztah k místním chlapcům, se může skrývat zdánlivě banální sdělení. Je v něm ale krásně vystihnuto ústřední téma filmu, na něž se i přes zdánlivou plytkost v prostředí dětských domovů či výchovných ústavů může snadno zapomenout. Film je tak nejsilnější právě tematicky, neboť se v něm povedeně mísí chaotičnost, destruktivita a náročnost takové instituce, přičemž pod tvrdou slupkou se většinou skrývá odhodlání, péče a potřeba prosté lásky. Zpráva, kterou sděluje každá druhá pohádka, má však v kontextu tohoto filmu velkou důležitost.

Zásadním problémem je tak zmíněné nerozvětvení těchto témat. Film se totiž mnohokrát nadechuje k tomu být rozmáchlejším a mnohem emotivnějším, ovšem vždy se zůstane jaksi na půli cesty, aby se přikročilo k dalšímu hrdinovi či dalšímu neduhu, který instituci trápí. Kupříkladu scéna, kdy se dozvíme, jaké má Steve zázemí a jak vypadá jeho život "mimo zdi" instituce, působí jako rána na solar svým ostrým kontrastem s tím, co zažívají ředitel i chlapci v zařízení. I díky tomu se velmi umně daří podnítit empatii, možná rozšíření obzorů a náhledu na děti a mládež vyrůstající v těchto zařízeních. Neb odsuzovat a zjednodušovat je snadné vždy, ale vidět za divokými a odsouzeníhodnými projevy něco hlubšího, co si zaslouží ne odsudek, ale péči, to už chce sílu. Díky tomu Steve silný je, jen je škoda, že té síly mohlo být ještě mnohem víc.