Zatímco na mnohé filmy se člověk těší měsíce dopředu, k jiným zprvu ne tolik výrazným kouskům se dostane zcela náhodou, nic od nich nečeká a o to víc ho ve výsledku dokážou uzemnit. A přesně tohle jsem loni zažil na karlovarském festivalu u nenápadného britského snímku Bod varu, u něhož jsem si chtěl vlastně jen zkrátit čas před další projekcí. Jenže místo toho jsem dostal jedno z nejpříjemnějších filmových překvapení loňského roku, které se nyní v omezenější distribuci promítá také v několika tuzemských kinech. Takže je nejvyšší čas si říct, proč byste strhujícímu výletu do chodu jedné opravdu vytížené restaurace měli dát šanci.

Ve snímku sledujeme šéfkuchaře Andyho, jenž ovšem neprožívá úplně nejpovedenější období. Osobní život se mu bortí pod rukama a navíc ho v jeho špičkové restauraci čeká jeden z nejvytíženějších dnů v roce. Podnik je díky rezervacím plný až k prasknutí, do toho přišel do kuchyně čmuchat kontrolor z hygieny, hosté v čele s rozmazlenými influencery mají nesmyslné požadavky a aby toho nebylo málo, u jednoho stolu se usadí Andyho mentor s uznávanou kritičkou jídel. Napětí v kuchyni i mezi číšníky pomalu stoupá, na povrch vyplouvají osobní konflikty či utajované problémy a od naprostého výbuchu už hlavního hrdinu dělí jen krůček.

Máme tu zkrátka jeden ani na vteřinu nezastavující pohled do chodu restaurace, který je, jen tak mimochodem, celý natočen na jeden záběr. I když se může zdát, že se tato režijní vychytávka v posledních letech malinko okoukala, zde má zvolený přístup poměrně jasné opodstatnění. Právě díky kamerovým hrátkám Matthewa Lewise, u nichž si budete často říkat, jak to sakra celé dokázali natočit, je výlet do pracovního pekla jedné kuchyně o poznání intenzivnější a napínavější. Kamera a nezastavitelná režie vás dokonale vtáhnou do hektického dění, v němž nesledujeme pouze zoufalého šéfkuchaře, ale obejdeme prakticky všechny členy personálu od mladých servírek, přes problémového uklízeče až po snaživou provozní a všichni musí řešit nějaký ten problém, např. v podobě nesnesitelných hostů. 

Postavy, a vlastně ani divák, si ani na vteřinu neoddychnou a celé je to přesně tak stresující asi jako běžný chod restaurace. Ano, Bod varu je díky svému urputnému jednozáběrovému přístupu také zatraceně realistický. Pokud jste někdy měli sen otevřít si vlastní hospodu a neodradilo vás od toho ani Ano, šéfe! s Pohlreichem, tenhle silný kousek vám to zvládne rozmluvit už během první hodiny.

Bylo by však samozřejmě nefér za všechno chválit jen zvolený kamerový přístup. Philip Barantini drží režijní otěže pevně v rukou a je znát, jak měl vše precizně a do puntíku rozplánované. V polovině sice spadne snímku na moment řetěz, jinak ovšem dokáže režisér výtečně pracovat jak s tempem, tak s jednotlivými postavami i herci, kde jsou i vedlejší postavičky za barem naprosto přesně obsazeny a všichni zde hrají naplno. Nejvíce však samozřejmě válí čím dál lepší Stephen Graham, jenž vyrostl v sice nenápadnou, ale i přesto jednu z největších britských hereckých jistot současnosti. A zde o svých nadstandardních kvalitách potvrzuje naplno a předvádí prozatím jeden z nejlepších výkonů kariéry, díky němuž je celý kuchyňský horor ještě intenzivnější.

Přehrajte si trailer Ani precizní režie a vtahující kamera však i přes svůj odvážný tvůrčí záměr nedokážou zakrýt nějaké ty chybičky, které se skrývají zejména ve scénáři. Ten si přeci jen mohl odpustit pár naprosto průhledných klišé, v závěru se možná nemuselo až tak moc tlačit na pilu a jisté menší zápletky vedlejších charakterů si přeci jen zasloužily větší prostor či výraznější doťuknutí. I přesto Bod varu není pouhým kamerovým cvičením, ale strhujícím filmovým překvapením téměř po všech stránkách, po němž si budete při další večeři ve vašem oblíbeném podniku kuchařů a číšníků snad vážit o něco víc.