Dva roky utekly jako voda a pokračování rádoby romantické komedie Šťastný nový rok bohužel nezastavila ani globální pandemie. Apokalyptičtější proměnu světa od Vánoc roku 2019, kdy spatřil světlo světa první film, by těžko šlo vymyslet, druhý díl se však na samém sklonku roku dostává do kin, čímž připomíná, že zlé časy ještě zdaleka neskončily.

Pro připomenutí svého předloňského trpění jsem se začetl do tehdejší recenze, neboť na postavy a jejich příběhové linky (či cosi zhruba takového) jsem spokojeně zapomněl. Ukázalo se, že bez sebevětší újmy na svědomí bych sem mohl předchozí text prostě zkopírovat a jít se věnovat smysluplnějším činnostem – třeba kompostování hnijících zbytků bramborového salátu. Ale když už jste tady, obětuju se a probrodím se tímto ekvivalentem nedosmaženého a otravnými kostmi prolezlého kapra důkladněji.

Za pozornost stojí, že pod režií je opět podepsán Jakub Kroner, pod scénářem i produkcí opět jeho matka Adriana Kronerová a i naprostá většina štábu obsahuje tatáž jména. Není tedy divu, že zásadní rozdíly mezi oběma filmy může najít pouze sebemrskačsky trpělivý a po bakalářském diplomu až nezdravě toužící student, který se nerozvážně rozhodne psát závěrečnou práci z komparatistiky zrovna na tuto filmovou „sérii“. Ale abych snímku nekřivdil, postavy a jejich poměrně nahodilé bloudění se z letoviska v Tatrách přesunul k chorvatskému pobřeží – takže i předstírání vánoční atmosféry vzalo za své.

Vrací se kvartet hrdinek z prvního filmu ve složení Táňa Pauhofová, Antónia Lišková, Gabriela Marcinková a Zuzana Norisová. Rámec snímku udává žádost o ruku ze strany bohatého podnikatele (Ján Koleník), který se s postavou Táni Pauhofové dal v prvním filmu dohromady. Svatba se pochopitelně bude konat v atraktivním prostředí, a to v chorvatském letovisku, kam se všechny figurky postupně dopraví a zažívají tam různá dobrodružství. Nepřekvapí, že dámy převážně řeší vztahové trable s nemožnými partnery/manžely/exmanžely, kteří se v all-inclusive ráji oddávají nepřiměřenému pití alkoholu, amatérskému sportování či povážlivému nereflektování svého mrzkého bytí.

Kvartet kamarádek řešících vztahy v obklopení luxusu se nenáhodně snaží evokovat Sex ve městě. Jenže nic z toho neplyne. Stejně jako z občas dlouhých, s rozmyslem komponovaných záběrů zachycujících dění v několika plánech. Zato zvukové stránce dominují středomořské diskotékové hity a hlavně otřesné postsynchrony, jejichž nesoulad s obrazem dodává viděnému nechtěně surreálné vyznění. S tím jdou ruku v ruce i dadaisticky vyprázdněné dialogy a necitlivý střih, pohřbívající emoční vyznění i smysl většiny scén.

Ani nemá smysl se bavit o tom, že chování postav nedává smysl, neboť nepochopitelná je výstavba i jednotlivých scén. Typický výjev vypadá třeba takto: Muž letí na rogalu, v tom mu zazvoní telefon. Vytáhne ho z kapsy, ale mobil spadne do moře pouze kousek od druhého muže, který leží na paddleboardu. Druhý muž se lekne a překotí se do vody. Střih, jde se dál – ale já nevím, co mám dělat! Mám se smát? Soucítit? Bát? Litovat postavy? Nebo snad litovat sebe?

Přehrajte si trailer Většina vtipů je únavně předvídatelných, třeba že milý Ital neumí pít slivovici (chacha) nebo že nerozumí česky, a tak mu občas někdo něco přeloží schválně špatně (chichi). A tak dále a pořád dokola, než to po hodině a půl skončí. Že se v tu chvíli jednotlivé linky uzavřou abruptně a s plivnutím do tváře předchozím snahám o drama, to je asi jasné. A na samém konci se objeví jakýsi pseudo-bollywoodský epilog, který navzdory bolestné trapnosti musel dát víc práce nežli celé psaní scénáře. Výsledek je tedy po všech stránkách hrozný, ovšem „jen“ neškodně špatný, ne vyloženě zlý – a zcela srovnatelný s dva roky starým předchůdcem, hodnocení tedy zůstává. A já vám přeji šťastný Nový rok – ale s úplně jinými filmy než tímto.