V uších mi tepe soundtrack z deváté epizody a s lucernou ve vlastní paměti se snažím v zakoutí vlastní paměti najít, co mě vlastně před osmačtyřiceti hodinami ohromilo. Od památných bitev, zvratů a rozhodnutí se toho v diskuzích na MovieZone událo tolik. A jak přibývaly komentáře pod Civalovou recenzí, tak se do mých myšlenek vkrádaly temné stíny. Produktová vyprázdněnost? Jak mám vlastně s tímhle argumentem v protirecenzi zatočit?

Řečeno slovy klasika - vždycky se najde nějakej parchant, co bruslí do kopce (nebo chčije proti větru, pokud to potřebujete vyloženě přeložit). A tentokrát je jím J.J. Abrams. Ne že bych měl vyloženě potřebu pana skoroSpielberga před armádou haterů bránit za každou cenu, ale zvednout Star Wars po Johnsonově až příliš autorské osmičce, to chtělo pořád dávku odvahy nebo dvojité vypolstrování bankovního konta. Ať už Džejdžeje pohánělo cokoliv, vrhá se do boje, který snad ani nelze vyhrát. Ve dvouapůlhodinové stopáži jednou rukou couvá ze slepých uliček osmičky a druhou uklidňuje zmatené davy. Tu novým roztomilým robůtkem, tu progresivní pašeračkou, nebo jednoduše návratem starých známých tváří - mnohdy za každou cenu, jako bychom byli na posledním kole dosluhující atrakce a s vědomím toho, že vstupné se nevrací, si můžeme dovolit jít hodně za čáru.

Star Wars: Vzestup Skywalkera: FOTOGALERIE

Ani v téhle recenzi nebudeme spoilerovat, ačkoliv by celá řada názorných příkladů usnadnila - minimálně té temné straně Síly - nad filmem vyřknout finální ortel. I přes vší snahu hnát Epizodu IX zběsile dopředu a neustále vysvětlovat, vysvětlovat a vysvětlovat, aby vám nedejbože někdo neskočil do řeči a nekladl nepříjemné otázky, je ve vší nahotě vidět nadbytečnost nové trilogie a neschopnost nových postav zapustit kořeny.

Vinit z toho lze nejen studio bez dostatečné koncepce (nesnažte se mi vymluvit, že tihle lumeni spustili Mandaloriana na podzim a neměli plné sklady plyšových baby Yodů - to je prostě jen další z dlouhé řady neodpustitelných failů), ale především režisérský kolotoč. Vsadil bych Skywalkerovu ruku na to, že kdyby Abrams točil všechny tři filmy, byla by ta sága o poznání méně hrbolatá a nepopírala by samu sebe. Vždyť v devítce je minimálně půl tuctu momentů, kdy Abrams otevřeně cituje události z osmičky ve stylu “to byla absolutní náhoda, milion ku jedné, tohle už se nikdy nebude opakovat”. Dementování Johnsonovy minely tak vlastně stráví tolik času, že Vzestup Skywalkera připomíná reboot uprostřed rebootu. Jako by se do posledního dílu trilogie musel vejít začátek, prostředek i konec.

Postavy logicky nemají jak dýchat a tentokrát je vlastně úplně od věci hodnotit herecké výkony, protože Rey a Kylo uhýbají jednomu deus ex machina za druhým, zatímco vedlejší postavy zůstávají vedlejšími a dokonce se musí dělit o prostor před kamerou s těmi, které zdánlivě už dávno opustily herní pole. Je to dílem frustrující a dílem matoucí - pro diváka i herce, ALE…

ALE… devítka přece jenom nabízí oproti osmičce nějaké ty jistoty. Předem připomínám, že sedmičku mám rád. Beru ji jako symbolický návrat k nevinnosti a pohádkovosti Nové naděje. Veškeré výtky, že jde jen o přelíznutou a technicky atraktivnější kopii Lucasovy původní trilogie, plně beru, ale věru nevím, proč bych se nad nimi měl rozčilovat. Nová generace si zaslouží svou Novou naději a některé filmy stárnou rychleji než jiné. Stačí si udělat malou anketu mezi dnešními teenagery a zjistíte, že náš milovaný sci-fi hattrick je film pro pamětníky se strnulými akčními scénami, papundeklovými kulisami a váhavě deklamujícími herci. 

Optikou teen publika hladového po nové mytologii, která nesmrdí komiksy, lze to vykročení novým a přesto stejným směrem (zaplatili jsme skoro pět miliard dolarů a původní hvězdy jsou pořád ještě naživu, tak na co se vlastně čeká, že?), chápat jako jediné možné. Ano, někteří se možná těší na trilogii, která přijde po téhle trilogii. To už budou účty splaceny a na řadu přijdou nové, neokoukané postavy, jež si nebudou muset pomáhat berličkami a odkazy na In a galaxy far, far away…

I při ignorování problémové osmičky je aktuálně končící trilogie i sága Skywalkerů v nezáviděníhodné pozici. Nemůže vyloženě zkusit něco nového, aniž by naštvala původní fandovskou základnu, kterou potřebuje jako odrazový můstek. A nemůže v éře adaptací a předem existujících IP přijít s úplně novými a neznámými postavami. Aby bylo jasno, Johnson se tomuhle intelektuálnímu vězení pokusil vzepřít, ale zároveň nepochopil, o čem vlastně Star Wars mají být.

Kde beru tu drzost diktovat kánón? George Lucas si Hvězdné války vysnil jako moderní pohádku, s rytíři bez brnění, světelnými meči místo těch opravdových a s křižníky místo draků. Princezny, zlí imperátoři, černokněžníci a další aspekty zůstávají, stejně jako věčná rovnováha mezi dobrem a zlem, zvýrazněná dualitou mezi světlou a temnou stranu Síly. Dokonce i nová trilogie, ta prequelová, ačkoliv do jednoduchého světa přimíchala trochu politických a romantických pletich, v důsledku následovala onen jednoduchý podtext. 

Abrams se té naivní, pro někoho až banální pohádkovosti v sedmičce držel a vykopnul celou trilogii tímhle směrem. A dál už tu pohádku známe, studio se ocitlo v internetových kleštích vokální fandovské komunity. Devítka je obří damage control, v některých ohledech až doslovná náprava podle not, které nejhlasitěji zazněly v internetových fórech. Jenže ono to náš zákazník, náš pán, většinou moc dobře nefunguje. Abrams se vší vervou snaží navázat na sedmičku, ale zároveň má stránky scénáře oblepené poznámkami, co všechno je potřeba spravit nebo uvést na pravou či nepravou míru. 

Tělem proto film připomíná ono starosvětské dobrodružství, klasickou hvězdnou pohádku, v níž směřujeme plnou parou vstříc opojné koncovce. Duší je však neuvěřitelně rozpolcený a já teď nějak cítím, že tu rozpolcenost přenáší i na mě. Když jsem vylezl z kina, byl jsem nadopovaný endorfiny - baštil jsem Abramsovi jeho neprůstřelné řemeslo a Williamsovy žestě mne ujišťovaly, že chci ještě. 

Kocovina se ale neodvratně dostavuje. Je úplně jedno, jak moc chcete, aby Rebelové vyprášili kožich kdovíkolikátému impériu, nebo aby osmička zůstala ležet v prachu dějin, v téhle šachové partii se ani při šílené finální kombinaci tahů nerýsuje žádný vítěz. Možná jím na pár týdnů budou dvanáctileté holčičky, kterým nebude Daisy Ridley připadat jako herecké dřevo, ale jako nejvíc cool baba v galaxii, ale historie k téhle trilogii vstřícná nebude. A Abrams bude muset jednou uznat, že bruslit do kopce se fakt nedá. 

Přehrajte si trailer Je mi to líto, když jsem sliboval protirecenzi, byl to zároveň příslib toho, že se zlo pokusím porazit, nikoliv se k němu přidat. Jenže ta největší úleva je nakonec v tom, že sám sobě znovu přiznám okřídlené: “Příběh je král”. Nikoliv šťavnaté pixely, burácející chóry nebo poslušně se kutálející stormtroopeři a na povel slzející hrdinky. Král je bohužel mrtvý a jakkoliv je Abrams zručný doktor a buší do jeho hrudi ostošest, je to marné divadýlko pro všechny, kdo ještě doufali. Nebožtík sice po plátně vesele poskakuje, ale je to jen habaďůra a placebo. V prvních dojmech jsem mluvil o tom, že starým bílým mužům tenhle vesmír už dávno ukradli. Teď s mírným zděšením musím konstatovat, že jsem vlastně jeden z nich.

P. S. Poslední z Jediů a Klony útočí jsou pořád o řád horší filmy