Zatímco už pomalu ale jistě všichni obrátili pozornost směrem k další novince od Disney+, seriálové WandaVision, já se ještě stále nepřenesl přes fakt, jak škaredě naložilo finále Mandaloriana s návratem jedné ikonické postavy ze světa Star Wars. Ano, znovu to tu zopakuji. Digitální omlazování je zlo dnešní doby a dobré filmy ani seriály si nezaslouží, aby je tyhle nesmyslné pokusy o přepisování reality takhle bolestivě srážely. Ne, že by snad Mandalorian netrpěl kupou dalších problémů, to by však bylo na delší článek, a mně na těchto řádcích jde přece jen o něco trochu jiného. Přes všechnu tu online chválu totiž ani Mandalorian, rozhodně nic z nové trilogie, a dokonce ani mnou jinak docela oblíbený Rogue One nedosahují takových kvalit, v jaké jsem já – a troufnu si říct i drtivá většina ostatních fanoušků – krátce po oznámení koupě práv společností Disney nejspíš doufal.

Psal se rok 2005 a já právě vyšel z kina, kde jsem před malou chvílí byl svědkem těch nejlepších Star Wars, jaké jsem kdy viděl. Nebo jsem to tak alespoň vnímal v té době. Dneska, když se mě někdo zeptá, jaký z filmů z předaleké galaxie mám nejradši, většinou odpovídám Novou nadějí, protože pro mě během let začal ten pohádkový start celé téhle ságy znamenat něco víc, než když jsem to viděl poprvé kdysi dávno ještě jako kluk. Zároveň jsem nikdy nepatřil mezi hardcore fandy Impéria, které mám tak vlastně až třetí. Každopádně když se vrátím k Pomstě Sithů, tak to pro mě byl, a do jisté míry stále je de facto „peak“ Star Wars film. Má totiž vše, co si tak nějak představuji, že by správný film z téhle franšízy měl mít.

Jsou tu epické duely se světelnými meči (nikoliv jeden, nikoliv dva, ale rovnou PĚT a to včetně toho nejlepšího mezi Anakinem a Obi-Wanem, kde tohle všechno bylo, Disney, hm?!), jsou tu vesmírné bitvy (celé intro je jedna nádherně natočená galaktická bitva nad Coruscantem), do toho zde furt pobíhá kupa divných mimozemšťanů, dojde i k pozemní vojně (Kashyyk a Wookiové jsou předlohou asi nejlepší mapy pro druhý Battlefront), nechybí pár retconů a samozřejmě jsou tu vztahy, emoce i drama, které nesmí chybět žádnému filmu.

Jasně, na jednu stranu byste mohli namítnout, že to měl ve třetím snímku prequelové trilogie Lucas fakt jednoduché. Stačilo mu jen dokončit přerod Darth Vadera, vymazat Jedie, nakupit tam jednu tragédii za druhou, a měl vyhráno. Na druhou stranu všichni víme, že Lucas umí jak dobré Star Wars, tak i ty extrémně, extrémně špatné. Koukám na tebe, Jar Jare. Spoléhat tedy na fakt, že to prostě jen všechno pouzavírá a fanoušci budou odcházet spokojení, by bylo bláhové, a na Pomstě je vidět, že do toho šlo zejména z pohledu scénáře daleko více úsilí, než by na první pohled možná stačilo.

Pád Anakina totiž není prakticky až do poslední chvíle vůbec jasný. Jistě, odněkud se Darth Vader vzít musel, takže se něco ve Skywalkerovi zjevně dříve nebo později zlomit musí, jenže po dvou a půl filmech, které diváci stráví ve společnosti mladého Anakina, je to přece jen o něco komplikovanější. Víte, co ho čeká, ale celou dobu si stejně přejete, aby k tomu nedošlo. Navíc to není černobílé, protože do toho vstupuje láska, lži, strach, v podstatě obyčejné lidské emoce, díky kterým je velice jednoduché se do Anakina vcítit. Lucas na tomhle pocitu staví a zejména díky tomu pak finální duel mezi Anakinem a Obi-Wanem funguje daleko lépe, než kterýkoli jiný souboj z kteréhokoli jiného filmu v rámci SW univerza.

Hayden Christensen to za svoji účast v prequelové trilogii dost schytal, a já tady nechci nikoho přesvědčovat, že je to dobrý herec – je to velice limitovaný herec. Ve třetí epizodě si ovšem došel až na samotný kraj svých možností a podle mého v nelehké roli předvedl úctyhodný výkon. Hodně za to vděčí svému parťákovi Ewanu McGregorovi, protože jejich vzájemná chemie tahala nahoru nejen Pomstu, ale i Klony útočí, a patří tak mezi vůbec ty nejlepší věci na celých prequelech. A to jsme dostali skákajícího Yodu hned ve dvou božích duelech!

Nebyla by to ovšem ta pravá filmová tragédie vedoucí k tolik populární původní trilogii, kdyby k ní nehrála obzvlášť tragická hudba. Všichni milují Johna Williamse a mám pocit, že ho všichni milují za něco jiného. Legendární skladatel je v tomhle směru naprosto univerzální, moje vůbec nejoblíbenější skladba od něj ale pochází právě z Pomsty a jedná se o The Immolation Scene, ve které se v podstatě mísí všechen smutek z Anakinova osudu, rozbitého přátelství i pádu republiky, protože spolu s tím, jak hoří Anakin, hoří i všechno ostatní, za co Obi-Wan a spol. vlastně tak odhodlaně bojovali. Ostatně i proto se pojí moment, kdy začne skladba hrát, s momentem, kdy Obi-Wan tohle všechno se slzami v očích komentuje. A to je vedle konečně nestárnoucích triků (trvalo to, ale přece se to Lucasovi na rozdil od prvních dvou filmů povedlo), promyšleného scénáře a fantastické akce přesně ono. To je důvod, proč miluju Star Wars.

Památných momentů jako tento má nejen Pomsta Sithů, ale i ty Klony a dokonce i výše zmíněná Skrytá hrozba tunu. Máme tady závody na Tatooine, duel s Darth Maulem, honičku Coruscantem, arénu, pár minut před ní, pár minut po ní, a mnoho dalších scén a sekvencí, které z hlavy už nikdy nedostanete. Zkrátka Lucas i přes různé jindy seriózní nedostatky ve své filmařině uměl dělat Star Wars ikonickými. Věděl, co je pro tenhle svět důležité, a co ne. Takže i přes všechny jinak naprosto objektivní výtky jeho filmy dávají fanouškům Star Wars něco, co Disney a spol. zatím nezvládly.

Ano, Mandalorian k tomu má mnohdy blízko. Troufám si tvrdit, že Ahsoka vs. no name vedlejší postava z jedné epizody v duelu s mizernou choreografií to tak úplně není, ale třeba se tam jednou dostaneme. Nicméně nepanikařte, stále máme polovinu lodi. Nová naděje, Impérium i Pomsta Sithů tady pro nás zkrátka vždycky budou, když je budeme potřebovat. A věřte mi, jsou dny, kdy je stále potřebuji. Obzvlášť ten poslední pak má v mém geekovském srdíčku už navždy velmi speciální místo. A byť jsem se proti tomu vědomí už celkem obrnil, pořád mě mrzí, že se žádné jiné filmové Star Wars za posledních patnáct let tomuhle pocitu ani nepřiblížily.

Tak snad nám Kevin Feige do pár let ukáže, že ten bezprecedentní úspěch s marvelovkami nebyl pouhá náhoda. Ať ho provází Síla. A ať provází i vás.