Nečtěte si oficiální anotaci. Největší síla nové absurdní komedie totiž tkví v prvku překvapení, díky němuž nemáte ponětí, co se v každé další chvíli může stát. Zatímco trailer nadhazuje střípky roztodivných situací, do nichž se ústřední kvartet mužů dostane, anotace nabízí zbytečně konkrétní popis děje. Ten však bude celkem známý fanouškům stejnojmenné divadelní předlohy, podle níž je film natočen – zde je nutno dodat hned druhé upozornění, totiž že jde mnohem více o projekt Svobody nežli Míru.

Na plakátech totiž vidíme oblíbené tváře z ostravského Divadla Mír, známé hlavně ze skečové show Tři tygři a navazujícího filmu s podtitulem JACKPOT. Aktuální snímek se ale od této linie odchyluje, vychází totiž z více než dvě dekády staré divadelní hry z pera Tomáše Svobody (známého hlavně díky lidovým komediím jako Hodinový manžel či Dvě nevěsty a jedna svatba). Tu sám autor popsal jako v mezích absurdní komedie se pohybující představení několika postav, jejich příběhy skončí ve chvíli, kdy by měly začít. A podobně vychýlenou strukturu drží i film.

Postupně nám své příběhy odvyprávějí zneuznaný dirigent (Štěpán Kozub), podivínský mykolog (Vladimír Polák) a vilný úředník (Robin Ferro), k nimž se časem přidá i samolibý herec (Albert Čuba). Každý z mužů trpí nějakou tělesnou či duševní deviací a záměrně rozklížené vyprávění se jim nejen vysmívá, ale místy na ně nahlíží i s určitým soucitem a pochopením. To bohužel nejde říct o ženských postavách (v čele s Beátou Hrnčiříkovou, Ladou Bělaškovou a Petrou Kocmanovou), které slouží jen jako prostředek k uspokojení hlavních (ne)hrdinů.

Panoptikum bizarních postaviček může vzdáleně připomínat třeba Knoflíkáře a outsidery spojuje nepříliš úspěšné hledání lásky a životního štěstí. Na to by se šlo napojit, ačkoli to snímek kvůli neustálé vulgaritě a sebeshazujícímu tónu úplně neulehčuje. I tak jde o posun od prvoplánového pitvoření z JACKPOTu, jelikož pokud divák chce (hodně chce!), může si z gejzíru tvůrčích nápadů zábavné či podnětné momenty vyzobat.

Jednotlivé epizody totiž v sobě jak po vypravěčské, tak i formální stránce zahrnují určité kvality, cesta k nim však rozhodně není jednoduchá. Dobře je to patrné na velmi zdlouhavé, cyklící se a nikam nevedoucí snové sekvenci v papundeklových kulisách simulujících med, které vzdáleně (a zřejmě nezáměrně) upomínají na Tarkovského Stalkera, podobná je dokonce i unikavost probíraných existenciálních myšlenek. S velkou dávkou nadhledu a divácké vstřícnosti mohou být takové momenty působivé, je však nutné neustále odhlížet od jejich nedotaženosti a snad až bezradnosti. A to spousta diváků pochopitelně nebude ochotná dělat (čemuž se nelze divit).

Přehrajte si trailer Rozřešení vyprávění prostřednictvím ničím nemotivovaného prvku z ranku deus ex machina tedy zapadá do surrealistického ladění celého díla, v němž se může stát naprosto cokoli a kde nenormální postavy přistupují k nenormálním problémům nenormálním způsobem. Potěší i sebeironické cameo Vicy Kerekes, metafora o ježcích v nás a samozřejmě i přemítání nad sodomií s jezevci – ani to však nestačí na to, aby šlo Srnky považovat za jednoznačně zdařilý, uhrančivý či alespoň přímočaře vtipný experiment.