Václava Havla držím v hluboké úctě – za to, co vnesl do politiky i za to, co za sebou zanechal na poli dramatu i společenských věd. Odcházení, nahořklá tečka za kariérou státníka a snad i dramatika, po zásluze  sklidilo uznání a vlídně bylo přijaté i mimo naši kotlinku. Filmové zpracování se zdá být logickým krokem. Téma je to atraktivní, text silný a Havlovy texty (pokud mě paměť neklame) zatím na stříbrném plátně nikdy nehostovaly. Přesto: otázku, zda mělo cenu úspěšnou a kladně přijatou divadelní hru přenášet i na filmové plátno, v úplnosti zodpovědět nedokážu. Na to zůstává v mém dojmu z Odcházení až příliš rozpačitého a hluchého. Ale popořadě.

Obavy, že se Havel v nové pozici režiséra zcela zesměšní, byly liché. Odcházení není o nic křečovitější a šroubovanější než např. poslední Menzelův počin. Ve srovnání s jeho škrobeností se dokonce může odvolávat k úmyslné divadelnosti, která celý děj mění v jakýsi přízračný a časově nezařaditelný kabaret, v němž se mísí kulisy a nostalgie Čechovova Višňového sadu, osobní tragédie pošetilého starce v learovském duchu a absurdní fraška o úplatné moci, překrucování ideálů, o konfliktu politické naivity a idealismu s ryzím mafiánským pragmatismem, o snaze zůstat i na sklonku státnické kariéry celistvou osobností.

Celý film je inscenovaný jako divadlo ve filmu. Odehrává se de facto na jednom místě – na zahradě vily kancléře Viléma Riegera, který odchází z politického života a s ním i celý jeho „šlechtický dvůr“, přičinlivý tajemník Hanuš, senilní sluha Osvald, Vilémova lehce nesnesitelná máti, jeho společnice Irena, její společnice Monika... Nostalgické starosvětské ladění koresponduje s výtvarným pojetím,  které trochu roztržitě brousí mezi aristokratickými manýrami 19. století, luxusem první republiky a oligarchickým nevkusem. Kamera i vedení herců vytváří silně divadelní dojem – od pečlivé a strojené dikce až po perspektivu, v níž se divák často ocitá jakoby v hledišti, zatímco herci čelem k němu hrají ve stísněných kulisách honosné zahrady své drama.

Odcházení vinou toho působí celkem ploše a chladně. Kamera Jana Malíře sice pracuje s expresivními barvami a výrazným světlem, ale všechno je zvláštně vypulírované a odtělesněné, uzavřené do sebe. Přemíra barev i teatrálních efektů (bouře, patetické výkřiky doplněné různými zvukovými efekty, malé vizuální vychytávky na scéně) jsou na škodu tomu, co nám chce tvůrce vlastně sdělit. Odcházení chybí výrazný rytmus a schopnost vypíchnout klíčové myšlenky – jakoby pro Havla bylo důležité vše.

Detaily a malé vtípky jsou všudypřítomné, ale tlučou se a namísto aby vybičovaly absurditu dění, jí občas podkopávají nohy a celé vyprávění přetěžují a umrtvují nadbytkem vyumělkovanosti a křečí. Režisér se ke svému textu chová vlastně dost macešsky – tak ho totiž navěsil různými cinkrlátky a zbytečnostmi, že místy se jeho satirický tón posouvá do estrádní polohy a bezesporu závažné repliky a přesahy mizí v pestrobarevné smaženici, která se z diváckého hlediska obtížně tráví – ne proto, že by byla plná těžkých myšlenek, ale proto, že dá práci nějaké nosné teze v tom fraškovitém běsnění vyhrabat (občas navíc není jasné, proč se o to vůbec ve všeobecném trdlování snažit). Odcházení působí odtrženě a izolovaně od všech současných trendů a skutečností, což je na jednu bezesporu záměr, na druhou stranu to filmu vytrhalo všechny kritické ostny. Narážky na mocenské karikatury, vypouštějící do éteru prázdné fráze o člověku jako centru veškeré politiky, vyznívají jako plácnutí zbloudilé žabky mezi lekníny.

Škoda toho samoúčelného přehlcení… Na Havlův rukopis si totiž lze celkem snadno zvyknout a odpustit mu i občasnou neobratnost filmařskou. Na rozdíl od mnoha českých filmů tu totiž je alespoň teoreticky o čem hrát a ti, co hrají, vědí proč a vědí jak. Josef Abrhám je v roli starého státníka a seladona přesvědčivý (jen ty learovské lamenty mu nějak nevěřím), osvědčení komici jako Jaroslav Dušek, Jiří Lábus či Oldřich Kaiser se dobře trefují do fraškovité noty a taková Dagmar Havlová svým tragickým patosem i půvabem odkopávané společnice velmi dobře vyvažuje ironické ladění filmů špetkou tragiky.

Bohužel dojem, že Odcházení je kvalitní dramatický text, ke kterému film nic osvětového nepřidá, se výsledného tvaru drží zuby nehty. Když například rocker Havel zkouší v jednom z klíčových momentů film roztančit ostrou variací Ódy na radost, je na místě otázka, zda tím svému dílu prospívá nebo spíše ubližuje. I když určitá míra sebeironie je patrná jak ze scénáře tak ze samotného pojetí, ne vždy je to ten typ ironie, který si divák nutně musí užít. Když se tak sám maestro vynořil v samém závěru jako vodník z jezírka a utrousil nějaký ten sarkasmus, kolísal můj celkový dojem mezi sympatickou poťouchlostí a alibistickým uličnictvím.

Občas to zavání tvůrčí malou domů: hele, já vím, že nejsem filmař, ale prostě jsem si to chtěl natočit, protože mě to baví. To, že se tak stalo, není ani tragédie, ale ani žádný velký triumf pro český film. Odcházení bude pro někoho urážkou, pro jiného zbytečností, pro dalšího zase příjemným vybočením z normálu. Rozhodně se ale nejedná o dobrý film, který by měl hluboké opodstatnění. Spíše je to takové malé Havlovo mauzoleum, místy roztomilé, převážně však umrlé.