Jméno režiséra a scenáristy Drew Hancocka bylo zatím spojováno výlučně s televizní tvorbou, a dlužno dodat, že nešlo o žádné zvučné tituly. Snímek Společník tak představuje jeho filmovou prvotinu, k níž dostal důvěru poté, co se původně zvažovaný Zach Cregger (skvělý Barbar z roku 2022) přesunul z pozice režiséra do role producenta. Ať už k tomuto zákulisnímu tahu došlo z jakéhokoli důvodu, bylo to dobré rozhodnutí, protože Hancock se uvedl v tom nejlepším možném světle. Pozitivní zámořské recenze to již signalizovaly a já mohu jenom potvrdit, že Společník má všechny předpoklady pro to, aby se stal jedním z nejzajímavějších hororových zážitků roku. A přitom k tomu stačilo relativně málo. Totiž trocha tvůrčí invence a odvaha zkusit se na klasický příběh o dívce v nesnázích podívat z jiného úhlu.

Společník tak překvapivě nesbírá plusové body za originalitu, protože té byste u něj příliš nenalezli. Uznejte sami – mladý pár přijíždí na víkend na chatu u jezera daleko od značených cest. To, co původně vypadalo jako idylický víkend s přáteli, ovšem nabere nečekaně krvavý obrat poté, co je jeden z účastníků zájezdu zavražděn, čímž se roztočí ruská ruleta a začne hra na kočku a na myš. Originalita tady skutečně nehraje prim. Podmanivost Hancockova debutu však spočívá v tom, jakým způsobem dokáže pracovat s některými tradičními hororovými prvky, do jakých intencí je umí rozvinout a jak to celé dovede poskládat dohromady tak, aby to šlapalo jako dobře seřízené švýcarské hodinky.

Společník: FOTOGALERIE

V případě Společníka platí víc než kdykoli jindy, že maximálního efektu dosáhnete tehdy, pokud se předem vyhnete jakýmkoli trailerům a upoutávkám. A vlastně i samotnému plakátu, protože i z něj dokáže oko zkušeného diváka ledacos vyčíst – ostatně i tuzemský distribuční název je lehce zavádějící, jako by se distributor snažil nepropálit hlavní premisu snímku přímo v názvu. V dnešní internetové době je něco takového samozřejmě prakticky nemožné, ale pokud by se vám to podařilo, budete odměněni nádherným twistem, s jehož pomocí změní Hancock poklidný až účelově kýčovitý rozjezd ve strhující příběh o dívce v nesnázích (kouzelná Sophie Thatcher), kde ovšem nic není tak, jak se zdá.

Hancock se přitom zatraceně snaží, aby všechny hrací kameny rozestavil na relativně skromné šachovnici tak mistrně, aby dokázal diváka zaskočit. Ať již decentním proplétáním žánrů horor/ černá komedie/vztahové drama, tak i drobnými twisty, kdy mírným pootočením lineárního příběhu docílí překvapivě silných momentů. Udržuje vás tak v příjemném napětí nejenom po stránce příběhové, ale rovněž po stránce filmařské. Místy jsem se dokonce neubránil dojmu, že to celé funguje jako poselství o nezdravé potřebě některých lidí mít někoho, koho by mohli ovládat do těch nejmenších životních detailů.

Herečka Sophie Thatcher na sebe upozornila již v roce 2018 po boku Pedra Pascala ve sci-fi Prospektor, ale k filmům se vrátila až oklikou přes seriály Yellowjackets a Boba Fett: Zákon podsvětí. Loni jste ji mohli vidět ve výtečném teologickém hororu Heretik a ve stejném žánru zůstala i v rámci své poslední role ve Společníkovi. A i zde exceluje s odzbrojující přesvědčivostí, kdy dokáže vměstnat hluboké emoce i tam, kde byste je vlastně ani nečekali. Je to přesně ten typ dívky, které věříte každou slzu, chvějící se ret, ale i ránu nožem do krku. Nechci říkat, že žánr hororu jí sluší, ale zatím v něm pokaždé dokázala svou hrdinku vykreslit naprosto přesvědčivě. Její obsazení do role Iris tak přidalo filmu potřebnou „lidskost“. 

Na druhé straně barikády potom stojí její přítel Josh v podání slizce nečitelného Jacka Quaida (Vřískot 5, seriálová Banda). Ten ztělesňuje vše, co byste čekali od chlápka, jehož životní ambice zatím nepřekročily práh jeho neuklizené garsonky. Rychlý přerod z milého, byť nevysvětlitelně odtažitého kluka do panovačného a všehoschopného zmetka je díky Quaidově provedení naprosto uspokojivý a Iris v něm získává skvělého protihráče. Nečekejte ovšem žádnou démonickou karikaturu Jacka Nicholsona z Osvícení – Hancock podává příběh Společníka s nádechem životní přirozenosti až fádnosti. Jako kdyby se něco takového mohlo stát i vám. Tím získává Společník body za uvěřitelnost, byť pořád v rámci mantinelů vytýčených zvoleným žánrem. Nicméně po všech těch démonech, upírech a psychických poruchách jde o příjemné hororové zpestření.

Přehrajte si trailer K absolutní spokojenosti má ovšem Společník i tak poněkud dál, než by se mohlo zdát. Hancockovo pomalé vyprávění nabírá místy až ležérní polohu, kdy i relativně střídmá stopáž 96 minut dokáže být v některých okamžicích překvapivě prázdná. Hororových momentů není v součtu až zas tolik a zůstávají bez většího dopadu na divákovu nervovou soustavu. Chápu, že se režisér snažil věnovat spíš příběhu jako takovému, než aby diváka zavalil vlnou bezuzdného násilí, nicméně na horor je to opravdu snad až příliš málo. A samotné finále patří spíš k tomu slabšímu, na co jsme u hororů zvyklí. Pořád to ale stačí na to, aby vás Společník překvapil svými chytře vypointovanými nuancemi.