Byla by asi chyba prodávat Splitsville jako nějakou vyloženě tradičně komediální romantiku se sympatickými herci v hlavních rolích, která bude univerzálně zábavná pro každého. V mnoha směrech je to totiž film, který ze zaběhlých žánrových norem vybočuje, na vztahy se dívá dost moderně, progresivně a postavy, resp. herci, kteří je ztvárňují, nejsou vždy zcela uvěřitelní v rolích, které zde ztvárňují, a nejspíš ani nemají být, protože se s nimi daleko víc zachází jako s jakýmisi karikaturami současných trendů.

Zejména to tedy platí u pánů, kteří vypadají a chovají se jako totální loseři, a přesto se jim z nějakého důvodu daří v životě prosperovat a udržovat partnerský (nebo jiný) vztah s abnormálně atraktivními ženami v podání Adrii Arjony a Dakoty Johnson, které pro změnu odráží zase jiné neduhy tentokráte něžného pohlaví. Nakonec to všechno ale režisér Michael Angel Corvino dokáže proměnit ve svoji výhodu, protože právě to, jak originálně je romantika v tomhle filmu pojatá, a jak je zde s představou lásky nakládáno, ze snímku vytváří celkem unikátní, byť ne bezchybnou podívanou. Ale popořadě.

Splitsville pojednává o dvou manželských párech, které si postupně projdou velkými krizemi, přičemž se čtveřice přátel postupně všelijak promíchá a do toho se k nim připojí ještě pár dalších lidí, jenom aby se to ve finále všechno rozpletlo nebo naopak poskládalo znovu dohromady. Kdybych to měl popsat lépe, je to takový stress test lidských vztahů, a co všechno (podle tvůrců) dokáží vydržet.

Někdy je to autentické, jindy humorné, většinu času ale převážně kompletně absurdní. Corvino, který zde zároveň ztvárnil jednu z hlavních postav – tu divácky nejvíc vděčnou – po čas svého vyprávění nicméně bravurně mixuje jedno s druhým, a byť si budete kolikrát říkat, že už je to možná trochu přes čáru, trochu moc, a že tak jako hrdinové a hrdinky tady nebyl trápen svého času ani Jason Segel v Kopačkách, kdy se mu před očima promenádovala jeho bývalka Kristen Bell se zhovadilým Russellem Brandem (byť asi furt málo oproti reálu), nakonec to do sebe vždycky všechno zaklapne tak, abyste se nad tím mohli v klidu pousmát.

Zvláštní tón i atmosféra společně s vyloženě geniálně vygradovanými momenty, jako například dost ostrý úvod, nebo pak rvačka zkraje snímku, která bude na konci roku atakovat žebříček nejlepších bitek, z toho ale nakonec dělají solidní i úderný mix, který se domnívám bude fungovat i na víc jak jedno zhlédnutí. Na druhou stranu rozhodně netvrdím, že se Splitsville dá vnímat i jako seriózní zamyšlení nad vztahy, vlastně si nejsem jistý, že jeho poselství je něco, co bychom mohli (či měli) brát vážně.

Scénář sice málokdy líčí své postavy v nějakém jasném světle. Chybuje zde každý, amorální činy se všem hromadí jako na běžícím páse, nikdo však není vyloženě dobrý, nebo špatný – což je určitě zajímavá myšlenka, se kterou by mohly romantické filmy pracovat častěji. Přesto je ale zřejmé, že zdejší pojetí života dospělých existuje v bublině, a neodráží vztahy v jakékoli obecnější rovině. Dokonce ani důsledky některých činů zde moc nekorespondují s realitou, což jen přidává na pocitu, že sledujeme víc sondu do života privilegovaných lidí, která zkrátka nebude oslovovat masy, ale spíše jednotlivce.

Jinými slovy existuje velká šance, že vám Splitsville nesedne svým tónem, hereckými představiteli a jejich rolemi, nebo jen tím, jak moc scénář některé vztahy zamotává, jenom aby následně vytáhl těžko uvěřitelný reset. Pokud se ale ocitnete v kině, nebo doma na gauči v přítomnosti tohoto snímku, a premisa vám bude připadat zábavná, u bitky se budete skvěle bavit a někdy v polovině si začnete říkat, že jste fakt zvědaví, jak z tohohle hodlají tvůrci vybruslit, nebo kam dál ještě hodlají jednotlivé linky posunout, pravděpodobně budete souhlasit se mnou, že podobně originálních filmů v rámci žánru zase tolik není.