Nápad poslat takovýhle film do kin roku 2005 označil (baseballovou terminologií řečeno) kolega imf za předem prohraný zápas. Já ale věřil a byl zvědavý, jak se s nesnesitelně klišovitou látkou a stále stejným (stejně dobrým?) B. B. Thorntonem dokáže poprat můj velký oblíbenec Richard Linklater. Když dokázal udělat komediální událost i ze Školy ro(c)ku, proč by se mu to nemohlo podařit i s partou capartů, kteří chtějí pálit i když k tomu nemají duševní klid ani fyzické dispozice?

Jednoduchá odpověď: Scénář to nedovolí. Scenáristické trio sestávající z autora původní předlohy a dvou spolutvůrců Santa je úchyl (proto ta stejná poloha Thorntona) nějakým záhadným způsobem zapomnělo popřemýšlet, co bude v reálu rozjuchávat diváky. Sami přitom tuší, že ochlasta Thornton peskující naivní dítka to být nemůže, protože tohle téma se už stihlo vyčerpat ve dvou hodinách zlobivého Santy. Proto Thornton sjíždí svou klasicky prochlastanou polohu jen asi třicet minut, během nichž pronese asi tři košilaté vtípky a vypije deset plechovek piva, a pak se promptně promění v relativně svědomitého trenéra baseballových loserů. Bohužel tím odejde 50% humoru. Druhou půlku smíchu přináší do filmu několik málo morbidních narážek na spoluhráče na vozíčku, které jsou – světe div se – i vizuálního rázu (pochopíte níže :-).

Právě tady končí humor vetkaný do scénáře a začíná marná záchranná práce Richarda Linklatera. Proč do tak špatně rozepsané látky vůbec chodil? Vždyť tuhle bitvu opravdu nešlo vyhrát. Zatímco totiž ve Škole ro(c)ku směl vizuálně exhibovat a přenášet tak komediální živelnost z pohybů Jacka Blacka na plátno, v Bad News Bears inscenuje jen katastrofální hru týmu v poli, strikey, auty a trapné odpaly, anebo nic neříkající dialogy mezi Thorntonem a mladou chamradí (mimochodem, někteří z dětských herců extrémně převyšují zdravou míru nesnesitelnosti – hlavně dlouhovlasého blonďáka jsem chtěl zabít po deseti minutách). V Bad News Bears není vůbec nic zajímavého a já se obávám, že to Linklater věděl, a tak shrábl šek, rychle si odkroutil své natáčecí dny a vrátil se pilovat Scanner Darkly. Až na jeden švenk okolo nadhazovačky (viz trailer) není ve filmu snad jediný obrazově živější moment, takže noví Bad News Bears se ve výsledku ani příliš nemohou formálně lišit od originálu.

Na druhou stranu, i kdyby se Linklater ponořil do téhle látky s maximální zarputilostí a vynalézavostí, pravděpodobně by to nevytáhl na víc než pět hvězdiček z deseti. Scénář je totiž koncentrované zoufalství, které naprosto pozbývá návaznost v logice (scéna kdy Thornton hází míček po capartech a pak leží na šrot na zemi je ve filmu totožná jako v traileru!) i psychologii postav (není patrný jediný důvod, proč se Thornton náhle polepší) a hlavně v něm prakticky neexistují vtípky ani úsměvná hra s pravidly sportovních filmů. Linklater tohle zklamání ledabyle dotváří pomalým podáváním baseballových zápasů v rytmu tu „rozhiphopované“, tu svižnější Bizetovy Carmen. Stačí se přitom vrátit k jediné živější (standardně „tréninkově-montážní“) sekvenci uprostřed filmu, která je i díky zpěvné rockové písničce stejně tak nabitá jako Škola ro(c)ku, a představit si, jak dobrý by s kvalitním scénářem mohl tenhle film být. Protože dobří herci (včetně srandovně slizkého Kinneara) a výjimeční režiséři by si neměli své projekty vybírat pouze podle stavu svého konta. Ty tři hvězdičky jsou samozřejmě trochu jiného rázu než u Taxi nebo Herbieho, ale jen za osobní šarm a nepochybnou filmařskou chytrost projevovanou v jiných filmech je prostě zúčastněným pánům dávat nemůžeme.