Helena Třeštíková je svou soustavnou prací na časosběrných dokumentech unikát. A ne pouze v kontextu české kinematografie, ale i v rámci evropské a světové filmové tvorby. Ani tam mnoho režisérů tuto metodu nevyužívá. Její nesporné kouzlo – během chvíle na plátně vidět proměnu postav trvající dlouhá léta – je zároveň i největším limitem takových filmů. Obtížně se financují a autor vždy výběrem svého tématu značně riskuje. To, co se v jedné chvíli může jevit jako pozoruhodné, nemusí v průběhu času ukázat žádný vývoj a atraktivita režijního záměru tak může v průběhu času vyprchat.

Soukromý vesmír sleduje vzhledem k posledním dvěma autorčiným filmům (Katka a René) podstatně méně zajímavé postavy. Rodina Kettnerových je totiž vcelku normální famílií, jež celkem spokojeně pluje pod radarem socialistického i demokratického režimu. Určité nestandardní vzrušení vnáší pouze jediný syn ze třech potomků: Jeho vyznávání alternativní kultury ho zavede až do Baskicka, kde nakonec nachází útočiště. Nic, co by v dnešním svobodném a globalizovaném světě výrazněji vybočovalo.

Absenci krajností však nejde dokumentu příliš vyčítat. Ne každý film tohoto žánru musí být o společenských extrémech. Na dokumentech je naopak cenný jejich „humanistický rozměr“, kdy není třeba upozorňovat na rozdíly mezi jednotlivci (abychom si na ně pak mohli ukázat a případně se nad jejich výstředností zasmát, či pobrečet), ale naopak hledat, co máme společného a jak jsme si i přes dílčí rozdíly podobní. Na to může být kladen větší důraz, než na voyeurismus, kdy vstupujeme do intimních okamžiků sledovaných postav a vyžadujeme jako diváci co nejvíce mezních situací.

Přehrajte si trailer Proto Soukromému vesmíru určitou “nedramatičnost” plynoucí z jeho postav nevyčítám. Tempo filmu však trochu zpomalují části, kdy otec předčítá zápisky ze svého deníku. Snímek v těch chvílích působí neživě, jako připomínka něčeho, co je už dávno za námi, co už pro nás vlastně postrádá atraktivitu. Jako by proces postupného dospívání a stárnutí nebyl univerzální pro každého z nás. Jeho vstupy působí spíše jako kompenzace za to, že se v původně natočených materiálech příliš nevyskytuje. Nevyvážené zastoupení rodiny si divák uvědomí v průběhu snímku častěji. A z hlediska významu působí dost jednorozměrně a tedy i nešťastně i linie s Karlem Gottem, která v podstatě říká to, co už všichni víme: božský Kája přežije v každém režimu.

V rámci filmografie Heleny Třeštíkové nejde určitě o žádné veledílo. Exkurze do rodinného univerza Kettnerových například ve srovnání s televizními Manželskými etudami nevyznívá tak silně. Své kvality však film bezesporu má a pozitivní je koneckonců i fakt, že konečně nemusí celý film stát pouze na kontroverzní osobě.