Helena Třeštíková je v záviděníhodné pozici. Na její dokumentární tvorbu slyší diváci (jak ti zdánlivě neplatící u televizních obrazovek, tak i ti u pokladen kin), kritici kvůli ní šetří negativními recenzemi, proti její pedagogické činnosti nejsou veřejně vznášeny námitky a zjevně ukvapená koketérie s politikou taky skončila dřív, než se tato dáma stihla zprotivit buď národu, historikům nebo politickým komentátorům.

Třeštíková si zkrátka může užívat výsadního postavení, kdy je její novinka v kinech jen jedním kusem z dlouhé řady – pokud se vám nelíbí, snadno dosáhnete na rok starou Marcelu nebo na čerstvě reprízované Manželské etudy po dvaceti letech, o dalších desítkách děl a dílek nemluvě. V takové situaci potěší, že časosběrný přístup režisérky, ani její autorský rukopis, pořád nestihly vyčpět. V kině prakticky okamžitě vypozorujete absolutní kontrolu nad materiálem a z toho vyplývající schopnost přitáhnout během několika málo minut k osudu naprosto cizího člověka. To co se jiným dokumentaristům nepodaří klidně i celý film, Třeštíkové zvládne během chvíle, třebas jen umným využitím zvukové složky.

Příběh Reného Plášila mohl klidně vyprávět Red z Vykoupení z věznice Shwashank. Je to příběh institucionalizace, toho, jak se z docela obyčejného flákače-intelektuála stal věčný kriminálník, který zjevně neumí žít nikde jinde než ve vězení (protože nikde jinde mu nedají zadarmo žvanec do huby, bez zbytečné práce). Ze záznamu jednoho promarněného života samovolně vyplouvá spousta motivů, které – pokud rádi rozjímáte nad společenskými otázkami – mají šanci ve vás chvíli rezonovat. René připomíná, jak selhává vězeňství jako systém trestu a převýchovy, ukazuje, jak je bez výjimky každý donucen k začlenění do společnosti a k práci v její prospěch (a když se mu to nelíbí, je mu odebrána svoboda), chytlavou formou zaznamenává přeměnu flegmoše v chlapíka ve středním věku, který si už uvědomuje beznadějnost nejen svého postavení, ale i sebe sama. Něco co by jej dotlačilo na dokumentární vrchol ale schází, něco naopak přebývá.

Rámování skrze volbu prezidentů vyznívá trochu samoúčelně, jen jako elegantní způsob k ukotvení Reného osudu v čase. A ani reflexe vztahu „dokumentarista a jeho objekt“ nic podnětnějšího nepřinesla, přitom právě tohle věčné téma by si zasloužilo rozetnout, tím spíš režisérkou, která se bezmála mateřsky stará o hrdinku svého předchozího celovečeráku, Marcelu, a která ty nejšťavnatější dokumentární sousta získává právě tím, že „její postavy“ padnou až na úplné dno (viz právě Marcela). Třeštíková vytrvale šmíruje své (anti)hrdiny... aby ale dovolila pro jednou šmírovat sebe sama, aby hlouběji poodhalila své autorské nastavení i svůj voyeurismus, když si to situace žádá (a když ji k tomu vybízejí její vlastní otázky), to ne. Škoda.